Moje Rodiče jsou Trans

Jak Jsme Se Modlili

Jakmile máma odešla a táta pracoval doma a staral se o Bibiho, řekl jsem si, že se půjdu projít. Měl jsem v hlavě tolik myšlenek, že to ani není možný. To co se včera stalo bylo pro mne neobvyklé. A měl jsem pocit, že po tomhle se stane něco fakt špatného, ale nevěděl jsem přesně co. A proto jsem byl nervózní.
Přemýšlel jsem o mámě, co někam v noci odešla. Kam odešla? Nejspíš jsem ji v něčem nachytal, ale nevěděl jsem přesně co.
Tolik záhad, který musím vyřešit. Sedl jsem si na lavičku u zastávky a dýchal jsem zhluboka čerstvý podzimní vítr. Až ted jsem ucítil unavu a měl jsem hroznou chuť usnout, přímo tady na lavičce.
Z ničeho nic mi začal bzučet mobil, když jsem na chvíli (nejspíš) usnul. Lekl jsem se a hned vytáhl mobil. Jakmile jsem uviděl na obrazovce kontakt jménem táta, oddychl jsem si a vzal jsem mu to.
"Děje se něco?" zeptal jsem se hned. "Je Bibi v pohodě?"
"Jo! Jo!" ozval se trochu zvesela táta. "Jen jsem chtěl říci, zda li můžeš přijít domů a přijít s Bibi k němu domů? Volala mi jeho babička, vyptávala se mi na tooolik otázek!" táta si pak povzdechl.
"Jo samozřejmě. Za chvilku jsem zpět." odpověděl jsem a pak jsem mu to tipnul. S povzdechem jsem se vydal zpátky domů. Trochu (no spíš hodně) mi z hlavy vyletěla babi Bibiho. To bude sranda být v tom bytě a poslouchat jak nám bude nadávat.

S Bibim jsme rychle šli směrem k jeho domu. Bibi vypadal o trochu líp, jen jsem mu musel před odchodem zavázat nenápadně ruku. Všiml jsem si na ni, že je tam jakýsi hnoj. Vyděsilo mne to. Co to ten Dave mu píchl včera? Stále si nepamatuji to jméno.
Samozřejmě že Bibi mi na to nic nemohl říci, ani se o tom nechtěl bavit. Takže jsem se musel smířit s tím, že si musím o samotě vzpomenout.
Za chvilku jsme už stáli u dveří do bytu k jeho babi. Ztěžka jsem polkl. Toto bude delší návštěva, plno křiků, cítil jsem to v kostech.
Bibi se na mne váhavě koukl. Bez přemýšlení jsem ho vzal za ruku a on mne ihned obejmul.
Začal jsem ho líbat, tak, jako kdyby je to naše poslední setkání a už se neuvidíme.
Bibi se pak musel ode mne odlepit, když jsem ho pak začal zoufale líbat.
"Všechno bude v pohodě." koukal se na mne a v jeho očích byla jakási naděje. Já se na něj jen vášnivě koukal. Nechtěl jsem aby teď vše toto skončilo a babi mu něco udělala. Měl jsem silný strach. Nechci ho ztratit.
Bibi se pak otočil ke dveřím a nabral zvonek na babi. Chvíli to trvalo a tak jsem jen poslouchal, jak Bibi zvoní a jak moje srdce buší jak o závod.
Když už Bibi vypadal znepokojeně, tak se otevřely dveře. V nich stála jeho babi. Měla na sobě župan, celkem dost bledý a měla zrovna mokrý šedý vlasy.
Trvalo ji to, protože byla ve sprše.
Bibi se nenápadně oddychl.
"Konečně jste tu. Čekala jsem na Vás tak dlouho, že jsem si řekla, že si jdu dát sprchu." promluvila nahlas babi. "Jděte dál, chvíli počkejte. Nedodělala jsem svoje procedury." babi pak se nahlas odkaškala a odešla do koupelny. My jsme vešli. Hned na začátku jsem před sebou uviděl sochu Ježíše Krista. Ucítil jsem husí kůži. Tady ta socha dřív nebyla, to si pamatuji. Bibi jen spokojeně odešel do kuchyně. Já, když jsem se o trochu uklidnil, taky pak tam šel.
Na kuchyni to bylo lepší. Tady byl jen obraz Ježíše Krista a na stole ležely různý knihy o modlitbách. V umyvadle se válelo nádobí, u kterého sem a tam letěla moucha. Chvíli jsem ji pozoroval, než mi zmizela z očí.
Za chvíli přišla babi, už trochu víc upravená a zavařila nám všem čaj.
"Ehm... Babi. Omlouvám se." začal první ze všech tuto konverzaci Bibi. "Bylo... Mi špatně."
Babi si srkla čaj a začala mýt nádobí. Nic neřekla.
"Měl jsem Ti zavolat. Nebo Charlie... Ale Charlie si o mne dělal starosti."
Pod stolem nenápadně jsem našel ruku Bibiho a vzal ji. Bylo mi jedno, zda li to uvidí jeho babi nebo Ježíš Kristus tady na zdi, ale chtěl jsem, aby Bibi věděl, že jsem tu pro něj.
"Mrzí mne to." zašeptal pak Bibi, když se nedočkal babiho odpovědi.
Babi domyla nádobí a s povzdechem si opět srkla čaj. Pak se otočila na nás a koukala se. Její hnědý oči sem a tam šly, pomalu, pozorně. Vypadalo to, že přemýšlí.
"Měl jsi zavolat." zamračila se babi. "Měla jsem o Tebe starosti."
"Promiň." pípl Bibi.
"Už Bože tady přestaň se omlouvat! Někdy se stane, že Satan dá pod nohy zlo a pak to takhle dopadá." povzdechla si babi, co mávla rukou. Sedla si a usrkla si dál čaj. "Jen aby ses pak nemodlil tomu Satanovi. Já vím, že on Ti dal ten alkohol!"
Při zmínce na alkohol jsem sebou nenápadně škubl. Úplně jsem zapomněl, že vlastně jsem zmínil tátovi a Dannymu o tom alkoholu. Měl jsem přemýšlet!
"A už nikdy víc nelži! Příště když budeš chtít jít na párty, tak už samozřejmě Tě nepustím nikam s takovým výsledkem, ale mohl ses zeptat." rozmáchala rukama babi.
Bibi se jen překvapeně na ní podíval.
"Trest máš se podmodlit Bohovi a omluvit se mu." ukončila tuto konverzaci babi.
"Fajn... Jen teď se půjdu-" začal jemně mluvit Bibi, ale babi ho přerušila.
"Teď." jediný slovo, co babi řekla.
Překvapeně jsem se koukl na Bibiho, pak na ní.
"Přece nemůžu před Charlie stát na kolenou a modlit se!" vykřikl Bibi a vstal ze stolu.
"Můžeš." odsekla babi.
"Nemůžu." vydechl Bibi, celý zoufalý.
"Mělo by to mu být jedno." zle se koukla na Bibiho. "A jestli mu to není jedno, tak tamhle jsou dveře a ať už ho nikdy v životě neuvidím." babi začala nepekně vyhrožovat. "
"Pomodlím se s ním." z ničeho nic jsem vyjekl.
Babi i Bibi se na mne překvapeně koukli. Bibi se na mne koukl svým výrazem, něco jako, co to do háje děláš? Babi se jen jemně usmála.
"Jak milé. Nemusíš." podívala se na mne, její úsměv stále byl na obličeji.
"Musím..." odkašlal jsem si a koukl se na ten obraz Ježíše Krista. "Ehm.. Se taky omluvit. Musel jsem Vám ihned zavolat."
"Nebudu Tě tu nutit. Zda li to tak cítíš, udělej to." kývla hlavou babi.
Jen jsem vstal a nejistě jsem uprostřed kuchyně sedl na kolena. Bibi si sedl na kolena vedle mne. Pak jsme nastavili dlaně k sobě a začali se modlit.
"Ach! Pane Bože, odpusť těmto hochům jejich hloupost! Satan se k nim připlétl!" vstala babi a koukala se nahoru. "Příště si dají pozor a já na ně dohlédnu!"
"Takové zklamání nebude už." zaúpěl zoufale Bibi.
"Ámen!"
A toto modlení skončilo. Za chvilku jsme s Bibim stáli na dvou a koukali na babi, co si vzala sušenky.
"Dnes je Neděle." mluvila teď už spokojeněji. Její oči vypadaly radostně. "Takže hezky tu zůstanete do oběda. Uvařím jídlo a hezky se ještě jednou pomodlíme. Bůh mi to tak zařídil."
Bibi si jen nenápadně povzdechl a já pro sebe jen zoufale zaúpěl. Tohle nikdo ani neměl v plánu utrpení této návštěvy.

Seděl jsem v pokoji Bibiho a pozoroval fotky, co má pověšený na zdi. Většina z nich byla buďto rodinný, nebo černo bílý. Ale nejvíc mne zajímaly fotky s jeho mámou nebo samotnýho jeho, když byl ještě dítě.
Bibi seděl za pracovním stolem a něco psal, tak jsem ho nerušil. Babi vařila, už jsem cítil vůni těstovin. Upřímně, sbíhali se mi sliny.
Tátovi jsem už napsal, že se zdržíme u babi, on nijak k tomu nic neřekl, jen napsal, že bude na mne čekat.
Pozoroval jsem dál fotky. Zaujala mne fotky Bibiho mámy, jak sedí v křesle se skleničkou vína a směje se. Měla na sobě dlouhý krásný šaty a náhrdelník se srdíčkem. Připomnělo to tátu Bibiho. Jakpak se vlastně tak pospolu měli? On, táta a máma. A proč vše se takhle nehezky... Zničilo? A teď Bibi je s babi? Žije stále jeho táta? Bibi nikdy moc nemluvil při mne o jeho tátovi. Jen vím, že ho bil a řval na něj, jinak nic.
Otočím se k Bibi a podívám se na něj. Na jeho stole je fotka jeho celé rodiny, kde je on, táta, máma a babi. Překvapeně pro sebe si pomyslím, proč je na stole, však je tam táta, ne?
Bibi si všimne, že jsem se jaksi zasekl a podíval se na mne.
"Děje se něco?" zeptá se mne, tiše a jemně. Vypadalo to, že byl taky soustředěný na svoje myšlenky.
"Ale nic." zavrtěl jsem hlavou.
"Tak dobře." pokrčil rameny Bibi a já dál koukal na fotky.
Dál byla fotky jeho mámy a jeho samotného, už v barvách, nikoliv černo bílé. Bibi byl v pyžamě s kachny, jeho máma zas byla v bílých šatech. Jemně se usmívala, pevně držela Bibiho v náruči, který se smál. Všiml jsem si, že jeho máma má na krku a na ruce modřiny.
Už tehdy jako malý kluk Bibi se potýkal s domácím násilím.
"Tvoje máma je krásná žena." promluvím z ničeho nic. "Mrzí mne stále, že zemřela."
Ani se neotočím. Věděl jsem, že tohle je citlivý téma.
"Taky mne to mrzí. Zemřela na poškození orgánů." uslyšel jsem, jak Bibi vstal z pracovního stolu.
"Poškození orgánů?" překvapeně jsem se na něj koukl. Nikdy mi před tím nezmiňoval o způsobu smrti jeho mámy.
Bibi přikývl. "Táta měl v tom ruce. Teď si pyká ve vězení."
Vyděšeně jsem se koukl na Bibiho.
"Tvůj táta...?"
"Jo." přerušil moji otázku Bibi. "Zabil moji mámu."
Uslyšel jsem, jak ztěžka polkl.
"Promiň. To jsem... Nevěděl." vzal jsem ho jemně za ruku. Cítil jsem v sobě jakýsi strach, byl jsem vyděšený. Nevěděl jsem, že jeho táta je prokletý až natolik.
"Ne." zakroutil hlavou Bibi. "Stejně ses to měl dřív nebo později dozvědět. Protože on v tom vězení nebude doživotně." pauza. Bibi hledal slova, který říci. Koukal svými očima sem a tam, vypadal nejistě, ale zároveň tak vážně. "A jednou mi řekl, že si mne taky najde." ztěžka polkl.
"Ne ne!" zvýšil jsem hlas a Bibi mi dal prst na pusu.
"Nemůže Tě zabít. Jsi jeho syn." ucítil jsem slzy v očích. Tohle mne naprosto vyděsilo a vyvedlo z míry.
"Vyleze z vězení, když mi bude 25 let." mrkne Bibi.
"Máme deset let. Určitě to nějak zvládneme, aby Tě nenašel." rozhodně jsem řekl a pevně jsem ho držel za ruku.
Bibi párkrát zamrkal, viděl jsem, že se snaží zahnat slzy.
"Jsem tu pro Tebe." zašeptám.
A on mne jen pevně obejme, natolik silně, že jsem si ani do toho předtím nepředstavoval jak moc.