Moje Rodiče jsou Trans

Našel Se

Táta nastartoval auto a Danny mu říkal, kam jet a kam odbočit. Já seděl vzadu, celý nesvůj. Třásl jsem se, ne zimou, ale nejistotou. Vzbudil jsem svoje rodiče ihned poté, co jsem si uvědomil, že ta adresa nejspíš jde o Bibiho. Jestli tam nebude Bibi, bude hodně velký malér.
Za chvíli jsme byli na dálnici, připadalo mi, že jedeme neskutečně rychlou vzdálenost. Napsal jsem Ivanovi adresu a řekl, že teď tak zrovna jedeme. Uprostřed noci.
Na mé udivení Ivan ihned odreagoval a napsal, že taky jede. Taky uprostřed noci.
"Má někdo z Vás svítidlo?" zeptal se táta. Danny kývl hlavou. "Super." odpověděl táta.
Za chvíli jsme odbočili a jeli přes nějaký vesnice. Na vesnici samozřejmě bylo ticho, všichni spali. Až na nás.
Vypadalo to, že ta budova skutečně je osamocená a stojí si v dáli od lidí, když jsme k ní už už dorazili.
Když jsme přijeli, uviděli jsme auto. Bylo to auto Ivana.
Ihned jsem vyskočil z auta a přiběhl k němu.
"Ahoj. No ty mi děláš okurky uprostřed noci!" zasmal se Ivan.
Musel jsem se taky zasmát. Dělat někomu okurky uprostřed noci, to mohu jenom já!
Rodiče připravili svítidla a Ivan řekl, že půjde jako první. Rodiče souhlasili, a tak jsme šli.
V budově nás potkaly spousta smrdících popelnic a odpadu. Vypadalo to, že tuhle budovu spíš využívají k odpadům, než k životu pro narkomany. Jaký vlastně příběh tohoto baráku je?
Sama budova měla dvě patra. Na prvním patře bylo spoustu odpadu, jen tak tak jsme našli schody na druhý patro. Možná to byl rodinný dům? Vypadalo to tak. Mezitím co na prvním patře byly samý odpadky, tak tady na druhém patře byl různý nábytek, opatrně položený ke zdi. Jinak vše bylo čisto.
Až na injekční stříkačky, co se tu válely a různý stopy bot a i zvratek, který kamsi vedly.
"Fuj." vydechl táta, když uviděl zvratky s krví. Viděl jsem, jak zbledl.
Jen jsem ztěžka polkl. Naděje, že se tady najde Bibi, nejasně sebou kývala nahoru a dolů. Krev a zvratky nás vedly do posledního pokoje. Tam zjistíme, zda li tam je Bibi, nebo ne.
"Buď opatrný." nervózně jsem houkl na Ivana, když jsme se přibližovali k pokoji. Srdce mi tlučelo jako o závod.
Za chvíli jsme vešli jsme do pokoje, kde bylo ještě víc injekčních stříkaček. A pak jsme uviděli Bibiho, jak drží mobil v rukou, celý se klepe od zimy a vypadá neskutečně špatně. Jeho práva noha byla celá černo černá, bylo mu vidět kosti. A plno zaschlé krve. Vypadalo to, jako kdyby si úplně takhle drsně odřezal kus masa své vlastní nohy, ale nebylo tomu tak. Ta droga mu natolik zničila kůži, že se dobrala až ke kosti. Natolik to vše bylo zlé.
Zalapal jsem po dechu, když jsem ho uviděl, takhle ležet.
"Bibi." vydechl jsem a obejmul jsem ho, opatrně, když jsem k němu přiběhl. Bibi jen zastonal. Nevěděl jsem, zda li ho něco bolí nebo se snaží mluvit.
"Volejte záchranku!" vykřikl Ivan. "Jen tak tak žije!"
Za chvíli táta volal záchranku. Danny stál za mnou, Ivan ošetřoval Bibiho a já potichu vzlykal.
Bibi, můj Bibi. Našli jsme ho. Je živý.
Ivan, co měl při sobe lékárničku, zavázal Bibimu jeho pravou nohu. Uviděl jsem, jak na obvaze se začala objevovat krev. Stále krvácel.
"Ztratil dost krve. Není to dobrý." podotkl Ivan.
Vzal jsem Bibi za ruku.
"Jsme tu pro Tebe." zašeptal jsem mu do ucha. Musel jsem mu dát jeho už dlouhý vlasy za jeho ucho.
Bibi kývl hlavou. Viděl jsem, jak se drkotá, nenápadně a vyděšeně. Plakal, nejdřív potichu, ale pak už nahlas křičel a brečel.
Hladil jsem mu vlasy a uklidňoval. Ivan mu vše kontroloval a ošetřoval ho. Táta a Danny koukali z okna a pozorovali, kde je sanitka.
Po nějaké chvíle jsme uslyšeli sanitku a za chvíli jsme byli v sanitce, spolu s Bibi, co teď měl profesionální péči.
Stále je naživu.

Nikdo z nás v tu noc pak nespal. Blíže k ránu přijela máma a babi Bibiho, co absolutně nevěděli, co se děje. Babi měla při sobě dokumenty Bibiho a když zjistila, co se stalo, byla celá rudá a naštvaná.
Táta, já a ona jsme se nehezky pohádali. Mezitím co ona plácala o tom, že Bibi udělal hřích a že mu ona to nikdy neodpustí, já s tátou jsme na ni křičeli, že jí bylo absolutně jedno, co je s Bibim.
Hádku přerušila policie, co se nás pak všech ptala. Policie si pak odvezla babi, takže po ní jen zůstaly dokumenty Bibiho.
Kolem devíti hodin ráno konečně vyšli doktoři a řekli, že Bibi je teď po operaci. Museli mu amputovat nohu a že byl v kritickém stavu. Ale žije. Zachránili ho. Kdyby jsme přijeli o pár dní později, už by byl mrtvý. Šokovalo mne to. Nebyli jsme tak daleko od jeho smrti, ale zachránili jsme ho. Ne, ne tak úplně. Ten, kdo mi poslal adresu, kde byl Bibi, nám dal možnost Bibiho zachránit.
Všichni jsme vešli do jeho pokoje, kde Bibi spal. Jeho rytm srdce jemně a pomalu pípal přes aparát, tak jako má. Připadalo mi neskutečné, že jsme ho doopravdy našli a že teď bude v pořádku, až jsem se z toho rozbrečel.
Nezáleželo mi, jak teď bude vypadat  s amputovanou nohou, ale záleželo mi, aby žil, protože jsem ho neskutečně moc miloval.
Blíže k poledne nám pověděli, že bude chvíli trvat, než se fyzicky zotaví a pak bude muset do psychiatrické léčebny. Nám to nikomu nevadilo. Hlavně, aby Bibimu bylo jen lépe a lépe.
Až pak odpoledne se vzbudil Bibi. Koukal se na nás a pak se tiše rozvzlykal. Pevně jsem ho obejmul a dal pusu na jeho špinavý a smrdící vlasy, který mi přišly v tu chvíli tak krásný.
"Děkuji." plakal Bibi. "Děkuji."