Moje Rodiče jsou Trans

Nejdivnější Panický Záchvat V Mém Životě

Zíral jsem na tu zprávu. Mou kůži se hladce a rychle projela husí kůže.
Ihned jsem mu odepsal, ale odpověď jsem už nedostal.
Cítil jsem, jak na mne jde panika. Hned takhle v mém pokoji, ve dvě hodiny ráno. Nebo konkrétněji 2:37. Skoro to už budou tři hodiny ráno.
Nevěděl jsem, co mám dělat. Tátovi nijak nic nemůžu říci, stejně tak Dannymu. Bylo to v háji.
Věděl jsem, co si nejspíš Bibi dělal. A to 'já vím' se mi absolutně nelíbilo.
Podíval jsem se z okna. Všechno v tomhle má ruce Dave. Když si na něj vzpomenu, napíšu mu zprávu.

Ty idiote.

Cítil jsem, jak se mračím a kdybych byl animák, už se mi z uší paří kouř. Byl to hrozný pocit, ten pocit vzteku, plno nenávisti a zla. Ale taky smutku a nejistoty. Beznaděje.
Kupodivu Dave mi odpověděl.

Karma.

Jedno jediný slovo. Karma. 
Co tím kurva myslel?
Ale před tím než jsem mohl odpovědět, už jsem zjistil, že daný kontakt si mne blokl.
Fakt úžasný toto. S povzdechem jsem si lehl. Nemám nikoho, komu by jsem o tom řekl. Kousl jsem si nervně ret.
Ne, nemám pravdu. Je tu jedna osoba.
Emi.
Emi.
Ihned se opět vrhnu na svůj mobil a napíšu ji. Není čas něco vysvětlovat do podrobna, a tak ji jen napíšu toto:

Bibi se stalo něco, a to něco způsobil Dave. Potřebuji Tě.

Pak s dalším povzdechem si lehnu na postel a koukám na strop. Dal jsem si ruku na hrudník a slyšel jsem, jak mi srdce buší jako o závod. Splášeně a vyděšeně.
Zabzučí mi mobil. Byla to Emi. Nečekal jsem, že skoro ve tři hodiny ráno mi zrovna ona odpoví.

Jsem tu.

Na další ráno jsme s Emi utíkali k domu, kde žije Bibi a jeho babi. Emi se dnes štěstí usmálo - její máma ji dovolila jít ven. Já jen řekl tátovi a Dannymu, že si zaběhám. Což byla pravda, pěkně jsem se nadřel, když jsem běžel k domu Bibiho.
Zoufale jsem začal zvonit na zvonek. Ihned mi otevře babi.
"Já si myslela, že se mi tu zjevíš, chlapče." mlaskla. "Máš s sebou svoji dívčinu?" překvapeně se pak za mnou koukla.
"Na tom nezáleží." odsekl jsem. "Záleží na Bibi."
Babi se na mne starostlivě koukla.
"Kam naposledy šel?"
"Večer mi napsal, že se jde projít. To jsem byla v práci." babi se koukla na mne, pak na Emi.
"A... Pak.. Vše?" vykoktal jsem. Srdce mi zuřivě bušilo.
"Ne." zamračila se babi. "Volala jsem mu pro Bůh ani nevím kolikrát. Takový nevychovanec si ani nedovolí mi jednou zvednout!"
Nevychovanec, prý.
Který teď někde je.
A něco si dělá sám sobě.
Něco velmi zlého.
Cítil jsem, jak jsem nebyl moc daleko od toho, aby jsem vybuchl. Ale nemohl jsem ji říci, že její vnuk je drogově závislý.
Na nějaký látce, kterou si nepamatuji její jméno. Je to spojený s nějakým zvířetem, to si pamatuji.
Charlie, Ty jsi někdy fakt magor!
"A.. Aha." vykoktal jsem. "On mi.. Totiž psal." pípl jsem, když babi chtěla zavřít dveře. Ale jakmile jsem to vyslovil, babi se na mne tázavě koukla.
"Něco ho bolí. Moc." řekl jsem. Tohle byla poslední naděje, že by babi nám mohla pomoci.
Prosím, ať to tak bude. Přeci jen je rodina Bibi. Nemůže ho jen tak nechat umírat.
"Měl by si vážit toho, co má. A nedělat takový hlouposti! Až se vrátí domů, promluvím si s ním!" vykřikla na mne babi a pak zabouchla za sebou dveře. Z toho rachotu Emi sebou škubla, co celou tu dobu byla tichá jako myška.
Civěl jsem na ty dveře. Pak na zvonek. Opět jsem zazvonil.
"Charlie!" vykřikla Emi, vzala mne za ruku a koukla se na mne.
Cítil jsem, jak ze mne tečou slzy.
"Nemůže se jen tak vzdát. Ona neví, co se doopravdy děje! Bibi ji potřebuje! Takhle rodina se nechová!" fňukl jsem a opět jsem zazvonil.
"Já vím, ale.."
"Nech mne být, pane Bože! Nebo zavolám policii, že mi tu kazíš zvonek i náladu! Vše až moc vazne bereš. Ani Bibiho moc neznáš." přerušila Emi babi, co vykřikla z dveří.
Bouchl jsem do dveří. "Co Ty můžeš o něm vědět!" a pak jsem se nahlas rozbrečel. Bez přemýšlení jsem vyběhl z budovy a běžel, někam daleko, pryč z toho baráku, plno soch a maleb křesťanských blbostí. Ji jenom záleží na její náboženství, ale na jejím vnukovi ne!
Slyšel jsem, jak Emi za mnou běží a jak za mnou huláka, ale bylo to mi to jedno.
Špatně se mi dýchalo, nevěděl jsem, co se mi děje, ale věděl jsem, že jsem cítil v sobě beznaděj, bolest a vztek. Vše se to natolik dohromady smíchalo, že jsem si ani nevšiml, že jsem na silnici a že přímo přede mnou je auto.
Zaječel jsem a zavřel oči. Ucítil jsem jak jsem spadnul a pak uslyšel jak Emi křičí.
Za chvilku u mne je už taky táta, Danny a řidič tohoto auta.
"Charlie!" křičeli skoro všichni, až na toho řidiče, co vyděšeně se koukal na mne.
Já ležel na zemi a cítil jsem, jak se mi tep srdce zpomaluje a zklidňuje, stejně jako dech. Jakmile jsem se uklidnil, otevřel jsem oči.
Uviděl jsem, jak táta vzlyká, s ním i Emi. Danny a řidič jen vyděšeně koukají.
"Sanitka si už jede pro Tebe, jo? Jsme tu pro Tebe." pohladil mne po hlavě táta, velice starostlivě a láskyplně. Ucítil jsem v něj pocit bezpečí.
"Díky Bohu že jsem nejel tak rychle!" ozval se řidič, jeho hlas se klepal. "Všiml jsem si toho chlapce běhat po silnici a včas jsem zabrzdil. Viděl jsem pak, jak se vylekal a spadl. Moc mne to mrzí!"
"Nebojte, určitě to není Vaše chyba. Udělali jste vše proto, aby se mu nic nestalo." začal ho uklidňovat Danny.
"Doufám, že mu nic není!"
"Určitě ne, pane."
Za chvilku přijela sanitka, naložila mne a už jsem musel jet jenom s tátou, takže jsme se rozloučili s Emi, Dannym a řidičem. Řidič na sebe nechal kontakt pro tátu.
Když sanitka jela, táta položil svou hlavu na můj hrudník.
"Nebudu se ptát, co se děje, že ses tak zachoval... Ale doufám, že se to už nikdy v životě nestane." zamumlal.
Pohladil jsem ho po vlasech, jeho černých vlasech, který mám po něm.
"Bibi." nadechl jsem se. "Bibi je v nebezpečí." ucítil jsem slzy.
Táta zvednul hlavu a koukl se na mne.
"Bibi?"
Kývnul jsem. "A nic s tím teď nemohu udělat."
Táta se smutně podíval nejdřív na mne, pak do dáli. Vypadalo to, že jako kdyby věděl, co se děje. Slyšel jsem ve své hlavě, jak mi říká, Charlie, proč jsi mi to hned neřekl? A já mu odpovídám, tati, to je láska, víš...

Sestřička něco psala rychle a energeticky do počítače, mezitím co ja seděl a koukal na doktora, co si něco četl. Táta stál vedle mne a koukal do blba.
"Vypadá to, že Váš syn měl panický záchvat." promluvil pak doktor a dal si brýle ze sebe na stůl. Sestřička přestala psát a poslušně poslouchala doktora.
"Prosím?" podzvednul obočí táta.
"Panický záchvaty. To co měl Charlie byl panický záchvat. Často souvisí s úzkostní poruchou, depresí, PTSD či panickou poruchou."
"J-Jo, rozumím." zabublal táta. "Jen jsem netušil, že můj syn, syn- by mohl to mít."
Nervně jsem stiskl rty. To nevypadá moc dobře. Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo.
"Doporučuji navštívit psychologa či psychiatra." povzdechl si doktor. "Skoro každý druhý má panický záchvat. Když se neléčí, končí s infarktem."
Zbledl jsem. No, psychiatr to ani nezní děsivě, jak se zdá, jelikož můj táta s tím má zkušenosti, ale infarkt?
"Měl jsem to poprvé." vykoktal jsem nervně. Doktor se ihned na mne podíval.
"Poprvé jsi měl panický záchvat?" zeptal se mne.
Kývl jsem.
Doktor se podíval na sestřičku, co začala horlivě opět něco psát do počítače.
Táta se jen tázavě koukl na doktora, vypadal zcela vážně, ale taky nejistý.
"Když se to teď stalo poprvé, tak to mohla být reakce na stresovou situaci." promluvil doktor, co vzal do rukou papír a četl si tam něco.
"Já... Kdysi dávno takhle taky reagoval. Za mlada, před prášky." promluvil táta. "Pomůžou li nějaký prášky? Aby se to neopakovalo? Mám strach, že by můj syn měl problém s dýcháním, kdyby se to nechalo plavat s těmi panický záchvaty."
"Ano, určitě." jistě kývl hlavou doktor. "Jelikož se to stalo poprvé, předepíšu Vám bylinkový prášky na uklidnění." doktor začal psát na malý papír.
"Dobře, děkuji."
Sestřička dokončila psát a začala tisknout to co napsala.
"Kdyby se panický záchvaty zhoršovaly, je důležitý s tím opět sem přijít, aby jsme mohly Vám pomoct, je to jasný?" koukl se doktor.
"Je to jasný." pousmál se táta.
Doktor podepsal na papír co se vytiskl a poprosil tátu, aby se taky podepsal. Za chvíli jsme už byli s tátou venku a z auta vyšla máma.
"To si děláte srandu! Já měla strach!" přiběhla k nám a poprvé po dlouhý době mne pevně obejmula.
"Promiň, fakt jsem netušil, že by se to stalo." pípl táta.
"Co doktor řekl?" vážně se podívala máma nejdřív na tátu, pak na mne. "Doufám, že Charlie nic geneticky od Tebe nemá." zamračila se pak, když se opět podívala na tátu.
Táta se taky zamračil. "Nebudeme o tom mluvit před Charlie. A ne, nemá. Měl poprvé v životě panický záchvat, doktor předepsal bylinkový prášky na uklidnění."
Máma si povzdechla. "Pojďme vzít ty prášky a pak pojedeme domů."
Táta jen kývl hlavou.

"Panický záchvat?" na další den, už ve škole na obědě se mne vyděšeně zeptala Emi.
Kývl jsem hlavou. "Mám teď prášky. Táta mi řekl, ať si je při sobě vždy nosím. Nejsou to tak moc seriózní preparáty, takže taky je nosím do školy."
"Moc mne to mrzí. Musíš být příště opatrný, až to budeš mít, a určitě neskákej na silnici!" pohladila mne po hlavě Emi.
"Neskákal jsem na silnici, Emi." zakoulel jsem očima. "Ani nevím jak jsem se tam ocitl."
"Já to řekla ne úplně, že jsi tam fakt skočil. Řekla jsem to lidově řečeno." ohradila se Emi a dala si těstoviny vidličkou do pusy.
S povzdechem jsem se rozhlédl. Bibi dnes nepřišel do školy. Babi po ránu byla venku a hledala ho, když mne uviděla jít do školy, seřvala mne, ale já jsem ji ignoroval. Nemělo to cenu s ní uz mluvit, včera mne nepekně zklamala.
Ostatní se ani moc nedivili, kde je Bibi, ale jakmile jsem uviděl Dave jak sedí vedle Pavla, tak jsem si všiml, že si o něčem šuškají, zamračil jsem se.
Odpykají si za to, pomyslel jsem si.
"Poprvé vidím Pavla a Dave v jídelně." překvapeně se ozvala Emi.
Já ji neposlouchal a pozoroval ty dva kretény. Teď Dave něco ukazoval Pavlovi na mobilu a řechtali se. Za chvíli si k nim přisedli populární kluci, takže jsem je nemohl pozorovat.
"Chovají se zvláštně." podotkla Emi, co snědla poslední těstoviny. "Charlie, Ty jsi skoro vůbec nic nesnědl."
"Nemám hlad."
Emi se na mne podívala a nervně si kousla dolní ret.
Kdybych si jen vzpomněl název na tu prokletou drogu.