Moje Rodiče jsou Trans

Ach Ty Myšlenky!

Vstal jsem na nohy a hned spadl na podlahu.
"Charlie!" uslyšel jsem zděšeného tátu, co hned ke mne přiběhl. "Já se divil, co Ti je. Nemohl jsem Tě dnes vzbudit, aby jsi šel do školy! Tak jsem Tě nechal doma." táta mne opatrně zvedl a položil na postel. Zamžoural jsem očima a koukl jsem se z okna. No jo no, už hezky svítilo a já si tu chrápu. 
Ucítil jsem nepříjemnou bolest v hlavě.
"Jsi v pořádku, broučku?" starostně se na mne podívá táta. 
"Jo... myslím." krknu si z ničeho nic. Cítím jak mi z huby jde cítit tráva. 
Táta se na mne divně podíval. Trochu si kousl ret. 
"Jen jsem trochu mimo. Asi." nervně jsem plácnul.
"No... Jde z Tebe cítit tráva. Hlavně jak to v obýváku smrdělo..." podotkl táta.
Hned si dám ruku na pusu. Kurva! To je v prdeli!
Táta se hned zasměje, ale nervně. Vypadá napjatě. Jako včera.
"Mámu jsem nějak přesvědčil, že to nic není. Neví že nejsi ve škole." uklidnil mne táta. "Ale prosím slib mi, že nebudeš dál s trávou jít... Hůře, s drogy. Ano?"
Kývnu hlavou. Snažím se vypadat vážně, ale nejde mi to. 
"Ještě jednou uvidím, že tady doma byla tráva nebo něco hůř, tak to budeme s maminkou vážně řešit. Ted to nechám plavat."
"Promin." pípnu.
"V pořádku. Jen se ponauč prosím. Doufám že tu trávu sis nijak nekoupil a ani jsi ji nedostal od neprofessionálních drug dealers. Často trávu míchají s jinými drogy." podotkl táta zcela vážně.
"Ne to ne." vyhrkl jsem. "Moje peníze jsou v cajku. Ty Vaše jsem využil na pizzu."
Táta se zasmál. "Maminka se zlobila proč se krabice od pizzy válí uprostřed obýváku."
"Jejda." zasmál jsem se.
"Hádám, že podle té krabice bylo zábavy až až." podotkl táta. 
Nejistě jsem kývl hlavou a pak táta mne nechal ležet v posteli, zotavovat se. Do toho mi přinesl pro případ nouze prášek proti bolesti. Jakmile jsem si opět lehl a ukryl svoji hedvábnou dekou, hned jsem usnul.

Na další den jsem už byl v pořádku a šel jsem do školy. Musel jsem Emi vysvětlit, že mi bylo špatně, protože jsem něco snědl. Samozřejmě, že to byla lež, ale nechtěl jsem strašit Emmu svými věcmi. Přeci jen měla matku, se kterou si nerozuměla. Emi se mi taky omluvila, jak byla na mne naštvaná a obejmula mne. Já ji jen poplácl po zádech a řekl, že je to v pořádku. Emi sice mohla vypadat jako drama queen, ale byla to stejně nejmilejší osoba!
Snažil jsem se najít Pavla, ale nic. Na záchodě, o obědový pauze ani nebyl tam, ostatní nevěděli, kde je. Potlačoval jsem v sobě vztek. Připadalo mi, že mne jen tak otrávil! Ani jsem si nebyl jistý, zda li se mnou něco nedělal, co by neměl. Když jsem měl myšlenky o tom, polekaně jsem se snažil uklidnit. Kdyby se snažil mi nějak ublížit, určitě by jsem to nějak ucítil, ne? 
Jak jsem byl takhle pohlcen svými myšlenky a obavy, mi z hlavy úplně vyletěl Bibi. Potkali jsme se až po škole. Chtěl jsem se rychle dostat domů, ale u školních vrat mne právě on zastavil.
"Hochu, kam to spěcháš? Jsem Tě hledal včera a neodpovídal jsi mi na zprávy, měl jsem hrozný strach!" zamračil se Bibi. Zafoukal jemně vítr a jeho zelený vlasy se hezky rozletěly sem a tam. Když vítr přestal, zakroutil hlavou, aby si vlasy upravil. Jeho kořeny vlasy byly už trochu blond, brzy budu muset mu opět barvit vlasy. To bude zase zábava být v tom domě plných křestanských děsivých soch! 
"Promiň." pokrčil jsem rameny, nevěděl jsem co odpovědět. V hlavě se mi honily myšlenky o Pavlovi. Kde je? Ani nevím, kde bydlí, ale on ví, kde bydlím. Hrozný!
"Chováš se divně." zachmouřil očima Bibi. "Stalo se něco?"
"Ne!" odsekl jsem naštvaně, jelikož mne vyrušil z myšlenek o Pavlovi.
"Brácho!" ted on naštvaně zněl. "Tohle se děje poprvé. To Tvoje divný chování!"
Chtěl jsem odejít, což jsem samozřejmě zkusil, a tak jsem vyšel z pozemku školy přes vrata. Neměl bych být hnusný na Bibi, ale nechtěl jsem mu vyprávět o Pavlovi.
Očekával jsem, že mne Bibi nezastaví, ale když jsem byl k němu zády, pevně mne obejmul zezadu. Upřímně, ani jsem se nesnažil nějak dostat pryč z jeho náručí. Bylo mi jaksi příjemně... Cítil jsem se v bezpečí.
Když jsem ucítil jeho jemný dech na mém krku, zčervenal jsem se, ale zároven mne to uklidňovalo. Byl tak klidný.
"Teplouši!" ozval se nějaký hlas a pak rázem různý smích zezadu.
Bibi se ode mne náhle odtáhl, pocity bezpečí zmizely a teď jsme byli oba dva vyděšení.
"Já to věděl!" ozval se ted hlas, co mi byl povědomý. To je jeden z nich ze záchodu, Dave! Ale jakmile jsem si uvědomil, že to byl on, už byl u Bibiho, mračil se a vypadal zlověstně. 
"Co chceš?" zavrčel Bibi.
"Pavlovi se to nebude líbit." zakoulel očima Dave.
"Že jsem gay?"
"Ne, že se stýkáš TAKHLE s Charlie." zavrčel ted Dave. "Ale máš pravdu! Nebude se mu líbit, že jsi vlastně buzna."
Rozbušilo se mi srdce. Co tím myslel s Pavlem?
"Co meleš? Pavel nikdy nebyl na kluky." naštvaně odsekl Bibi. "Sám mi to do háje říkal!"
"Nic o něm nevíš!" ječel Dave.
"A co Ty by jsi o něm měl vědět!" kopl ho Bibi ze vzteku. Dave spadnul na zem a někdo zalapal po dechu. 
"Já mu to řeknu, ty demente! Si to s Tebou vyřídí! Kokote teplej!" ječel Dave, když jsem s Bibi uháněl ke mne domů. Jakmile jsme už byli v bezpečné vzdálenosti, zastavili jsme a oddychovali jsme.
"To je hrozný. Moc mne to mrzí." smutně jsem se koukl na Bibiho, co jen mávl rukou. 
"Ne. To nic." 
"Nechci, aby Tě šikanovali za to, za co nemůžeš." podotkl jsem a vzal jsem Bibiho za ruku. Z ničeho nic k nám přiběhla zrzavá kočka a sedla si na trávník. Koukl jsem se na ni.
"Já taky, ale... neměl jsem takhle riskovat. Jsem idiot." povzdychl si Bibi. 
"To, že si myslí, že když dva kluci se objímají není ok, je jejich problém!" zamračil jsem, když jsem hlasitěji se vyvztekal se a ucítil jsem, jak Bibi sevřel moji ruku, pevně, ale láskyplně. Zhluboka jsem se nadechl.
"Žijeme v téhle divné zemi, kde bohužel se to stále děje..." pokrčil rameny Bibi. 
"Musíme s tím něco udělat." podotkl jsem, ted už jemněji a tišeji.
"Můžeme, ale stále dementi tu zůstanou."
"Nesmíme se vzdát."
Bibi se na mne pousmál a z ničeho nic mi dal pusu na čelo a začal mne objímat. Všechen vztek a myšlenky, co se mi chaoticky kroutily v hlavě, zmizely. Ucítil jsem, jak opět ty příjemný pocity přichází. Přitiskl jsem se k Bibi, jen tak od sebe. Ani nevím proč. Cítil jsem, jak opět Bibi jemně dýchá, spokojeně a klidně. 
"Měl bych jít." zamumlal Bibi.
"Proč?" zeptal jsem se, ani jsem se od Bibiho neodtáhl. Dal jsem si ucho na jeho hrudník, tam kde bylo jeho srdce. Tlučelo rychle, jako to mé, když mne pohladil po mých černých vlasech.
"Mám něco na práci, víš?" Bibi se ode mne nechtěně odtáhl a podíval se na mne. Já se na něj taky podíval a usmál jsem se. Byl tak krásný, pomyslel jsem si a zčervenal jsem se. Co se to se mnou děje? Přemýšlím jako cvok o Pavlovi a o Bibi. 
A za chvilku po rozloučení s Bibi, jsem stál na chodníku jako sloup a přemýšlel o tom, jak se k němu chci rozeběhnout a zlíbat ho.