Moje Rodiče jsou Trans

Naděje Umírá Poslední

Šly dny, pak i týdny. Když už to byly dva týdny bez Bibiho, škola se agresivně ptala babi, kde je Bibi, že už má velkou absenci a nikdo nic nepsal, kde je a co mu je. Babi samozřejmě jim taky agresivně řekla, ale jen to, že neví a lhala jim, že ho hledá. Ale niksy ho nehledala. Seděla si v tom svém bytě plno náboženských srajd a modlila se nejspíš tomu svému Bohu, aby ji našel Bibiho. Nevím, zda li mne víc štvalo ona či její Bůh, ale bylo mi to jedno.
Každý den po skole jsem do večera hledal Bibiho. Chodil jsem v různý místa, kde jsme byli, ptal jsem se lidí. Samozřejmě, oni nic nevěděli, což se dalo očekávat, ale i tak. Naděje umírá poslední. Nechtěl jsem se vzdát.
Táta i máma se ke mne připojili. Hledali Bibiho. Emi taky hledala Bibiho, když mohla jít ven.
Skoro každý večer jsem psal Bibimu, prosebně jsem se ho ptal, kde je. Volal jsem mu, ale nezvedal mi to. Jednoho večera, když jsem mu volal, jsem se ani nemohl dovolat.
Buď si zničil mobil, nebo má vybitý mobil. Ať už je to první či druhý, tak to není dobrý.
Šel pak třetí týden. Škola zavolala do policie, ale ona nic s tím nemohla udělat. Málo důkazů, málo stop. Když jsem o tom říkal rodičům, oba dva byli hodně naštvaní.
"Za moji dobu se tak policie nechovala." povzdechl si pak po vzteku táta.
Bibi už visel na nástěnce ztrátů a nálezů. Spousta lidí ve škole u nás drbali a říkali různý teorie, co se mohlo stát, ale nikdo, kromě mne a Emi, nehledal Bibiho.
Snažil jsem se najít Pavla a Dave, ale jak na zlo jsem je nemohl najít, ikdyž jsem přesně věděl, že jsou ve škole.
A jak na zlo jsem taky nemohl najít ani vzpomenout název té drogy. Hledal jsem ji na Internetu, ale nic. Jen se mi objevovaly jiný drogy, který jsou všem už známý. Ale ta droga, co tehdy Dave píchl Bibimu, byla jedna z novějších a to mi bylo jasný.
Čtvrtý týden. Začalo sněžit, počasí se blížilo k zimě, podzim pomalu končil. Hledal jsem a hledal. Nevzdával jsem to. Vracel jsem se domů za tmy, plno zklamání a smutku. Máma se opět doma neobjevovala, měla až moc práce. Rodiče po nějaký době se opět začali hádat, ale teď už ohledně toho Tobiáše.
"Já vše chápu, ale proč Ti ten Tobiáš píše v jedenáct hodin večer? Ani mi v tolik nepíše Danny...!" vždy se vztekal táta. Máma mu na to vždy jen řekla, že to není jeho věc.
Brzy už byl pátý týden, a já to pomalu vzdával. Na Instagramu jsem dělal různý posty ohledně Bibiho. Ve škole mne začali šikanovat. Psali mi neznámý čísla různý hnusárny. I Emi už to vzdala. Upozorňovala mne, že ještě po jaře budou přijímačky, a že bych se měl připravovat. Ale mne nešlo o ty přijímačky. Mne šlo o Bibiho.
Avšak, jednou v noci, když jsem se koukal na Instagram a rodiče spali, jsem uslyšel vibrovat mobil moji mámy. Byl na kuchyni. A tak jsem se odplížil na kuchyň, kde jsem otevřel její mobil. Byla jedna hodina ráno a psal ji Tobiáš. Přečetl jsem si trochu konverzace, co tam byla předtím, protože Tobiáš jen napsal, kde je moje máma.

Máma: Ten Alex mne nebaví. Pořád hledají toho Bibiho.
Tobiáš: Vydrž ještě chvíli. Mám plán.
Máma: Jaký plán? Tohle nevypada zatím jako plán. Cítím se špatně za to, co už děláme měsíce.
Tobiáš: Nejdřív musíme nějak mu oznámit o mne a o Tvoji lásce ke mne. Pak se zeptat na polyamorní vztah. Musíme to nějak udělat.
Máma: A co Charlie?
Tobiáš: To se vyřeší. Ten chlapec by měl souhlasit, že bude mít jednoho rodiče navíc.

Zíral jsem na obrazovku úplně celý kamenný. To nemohla být pravda. To se mi jen zdá.
Položil jsem mámin mobil na stůl a štípl jsem se. Nic. Nevzbudil jsem se.
Cítil jsem, jak mi srdce začíná víc a víc tlučet. Potřeboval jsem se napít. Bylo toho až moc na mne. Bibi a teď máma se svým tajným milovníkem. Ani to zkažený slovo jsem nechtěl pro sebe vyslovit. Ale stejně jsem ho řekl pro sebe.
Podvádění.
Ucítil jsem náhlý nebezpečí a strach, tak zoufalý, že se to ani nedá popsat. Je to horší jak v horrorách.
Vzal jsem hrnek a chtěl jsem z umyvadla nalít vodu, ale z ničeho nic jsem se nemohl nadechnout. Ihned jsem si uvědomil, jak se dusím. Hrnek mi spadl z ruky a rozbil se, já začal kašlat.
Kde jsou ty prášky na uklidnění? S obrovským kašlem jsem chodil po kuchyni jak zoufalý.
Uslyšel jsem, jak někdo jde, ale já dále hledal prášky. Kde jsou ty prášky?
Z ničeho nic mne vezme táta do náručí a položí mne na podlahu.
Nadechnu se a začnu nahlas dýchat. Myslel jsem, ze zemřu.
"Jsem tady. Jess prosím zavolej sanitku!"
Uslyšel jsem jak máma klopýtá ke svému mobilu, který jsem měl v rukou před chvílí.
Za chvíli volá sanitku.
A za chvíli se ocitnu v nemocnici.

Moc si nepamatuji, co se pak dělo v nemocnici, ale co jsem slyšel, tak mi diagnostikovali panický záchvaty a předepsali různý prášky, jedni z nich mi právě ihned dali v sanitce. Možná proto jsem si většina věcí pak už nepamatoval.
Domů jsem se vracel už napůl ve spánku a když táta mne dal do postele, tak jsem cítil, jak oba rodiče sedí v mém pokoji a pozorují mne. Měli o mne strach.

Když jsem se vzbudil, první co jsem uviděl, je táta, co leží na podlaze s matrací, dekou a polštářem. Spal vedle mé postele, pevně a jasně.
Nejdřív jsem byl překvapený, proč zrovna tady u mne, ale pak jsem si vzpomněl včera na noc. Vzpomněl jsem si, že táta trpí paranoiou. Musel jsem ho fakt hodně vyděsit. Ani nevím jak moc, ale mrzelo mne to. Nechtěl jsem to udělat. Bylo mi špatně ze sebe, že takhle k tomu stresuji rodiče.
Uslyším pomalé kroky, co se blíží k mému pokoji. Za dveřmi byla máma.
"Dobré ráno." usmála se na mne máma.
Kývnu ji na pozdrav a vylezu z postele. A tak na kuchyni taky poprvé po dlouhé době s ní trávím čas.
Když jsem se uvelebil na gauč, uvědomil jsem si, že vlastně bych měl být ve škole a ne doma, ale nejspíš jsem zůstal doma kvůli tomu, co se v noci stalo. Koukl jsem se na hodiny. Skoro poledne.
Máma mi dala prášek na uklidnění a teplý čaj. Za chvíli začala vařit oběd, mezitím co já vypil prášek. Na duši jsem měl po dlouhých týdnech klid.
Svět mi připadal, jako kdyby zastavil a teď si spokojeně odpočívá. Kouknu se z okna a uvidím různý obláčky, co pomalu plují po nebi. Pozorovat toto umění je jakýsi jiný druh pozorování.
Po poledne se vzbudil táta, co si uvařil kávu a obejmul mámu. Máma mu dala pusu na čelo. Zdálo se mi to divný, takhle pozorovat svoje rodiče, jak si tu ukazují lásku, když už to není nejspíš ani vzájemný.
S těmito temnými myšlenky budu muset nějakou dobu žít. Při představě, že to utajuji od táty mi přišlo hrozný.
Myslel jsem, že na obědě bude ticho a budu přemýšlet o tom temnu, avšak ne. Rodiče se rozpovídali a jaksi jsme zvedli každému náladu a zlepšili atmosféru v domě. Byl jsem za to rád.

Temno temný večer, seděl jsem za svým pracovním stolem a ťukal do počítače. Rodiče odjeli do práce po obědě, a teď zrovna mi napsali, že už jedou domů.
Koukal jsem se na stránky s drogama. Na mých očích se objevují stejný názvy co jsem i za týdny viděl.
Doufám, že Bibi je někde v teple a nemrzne. Doufám, že Bibi žije.
Stisknu nervózně ret. Myšlenky na to, že Bibi už nežije, mne vždy dělaly velmi úzkostně špatně.
Podíval jsem se z okna a pak překvapeně se kouknu, jak na parkovišti se objeví obrovský auto, co vypadá vojensky vybaveno. Měl barvu blátovitě zelený. Takový, jaký mají krokodýlové.
Počkat.
Krokodýl.
S rychlostí světa jsem začal psát slovo krokodýl a pak k tomu přidal slovo droga. Nadechl jsem se a pak jsem stiskl tlačítko vyhledat.
Ihned na mne se vrhli různý weby o krokodýlu a i ošklivě hnusný fotky, co způsobí tato droga.
Její právé jméno je desomorfin. Namnohem účinnější než heroin. A vytvořen z domácnosti.
Opět jsem se podíval z okna. Ne že Bibi teď nejspíš má na sobě hnusnou rozkládajicí kůži, tak ještě tu drogu dostal vytvořenou z domácnosti. Což znamenalo jediné - Dave tohle prokletí tvoří u sebe doma a kazí jim lidé!
U okna jsem stál celý naštvaný, neskutečně naštvaný, ale i bezmocný. Nevěděl jsem, kde je Bibi. A nemám důkazy, aby jsem to ohlásil Dave jako zloděje. Jedině tak jako podezřelého...
S povzdychem jsem si sedl opět k počítači. Chtěl jsem zavřít stránku vyhledávaní této droze, ale pak jsem jen zaklapnul počítač.
Počkat.
Opět jsem otevřel počítač. Začal jsem do něj ťukat. Po nějaký době hledání jsem objevil stránku lidí, co ví o budovách, kde by se mohli najít drogově závislý bez domova.
V sekci komentářů jsem našel anonyma, co napsal svůj osobní email a pak poznámku:

Pomůžu najít vaší osobu, co je drogově závislá a teď se ji snažíte najít.

Podíval jsem se na odpovědi k tomu komentáři. Pár lidí s profilem, skutečně skutečný lidi, co mu poděkovali, že jim pomohl.
Koukal jsem se ma displej počítače. Váhal jsem.
Ale byla to moje poslední naděje. Skutečně poslední naděje.
Jak by řekl táta, Vesmír se se mnou spojil.