Moje Rodiče jsou Trans

Dobrý Konec

Další týdny se řešily papíry ohledně Bibiho. U babi zmizely rodičovský práva a tak u Bibiho nikdo nezůstával, kdo by se o něj postaral, což znamenalo, že by pak šel do dětského domova. Avšak moje rodiče se dohodli, že vezmou péči Bibiho. Připadalo mi to od nich strašně hodné. A zároveň v srdci jsem měl pocit, jako kdyby se opět spojili a jsou jako tým, co si navzájem pomáhají.
Po pár týdnů konečně nad Bibim oba moje rodiče měli práva, a dá se říci, že si ho adoptovali. Byla to rychlá akce, kterou nikdo nečekal, ale byl jsem rád, že aspoň tak to vše dopadlo. Babi mne neskutečně moc zklamala. Myslel jsem si, že se změní nebo se zlepší, ale ne. Absolutně se vykašlala na Bibiho. Přišlo mi to strašně hnusný od ní a nespravedlivý.
Po výpisu z nemocnice Bibi se dostal do psychiatrie, kde mu bylo diagnostikovaná PTSD, deprese a substanční porucha. S rodiči jsme ho navštěvovali a pozorovali, jak se snaží stát na jedné noze a jak si jezdí na invalidním kočárku. Někdy tam jsem si kreslil s Bibim a povídali jsme si spolu na zahradě, co tu měli.
Po nějaký době, kdy se vše uklidnilo se nás policie optala a já jim vše pověděl. O té záhadné adrese co mi poslal neznámý číslo. Nakonec se zjistilo, že to byl mobil, který použil v té opuštěné budově Bibi. V ten moment fungoval, někdo ho nechal asi. Dá se teď říci, že Bibi sám sebe zachránil.
Taky jsem pověděl svoje teorie o tom, že Dave a Pavel mají v tom ruce a taky to, jak jsem viděl, že Dave píchl toho krokodýla do Bibiho ruky na té párty. Policie mi poděkovala za práci a brzy u nich byli Dave a Pavel, který se ke všemu přiznali.
Zjistilo se, že Pavel vařil spousta různých drog a Dave s ním spolupracoval. Chtěli se zbavit Bibiho, protože Pavel byl do mne zamilovaný, ale já do něj ne. Myslel si, že když mi umře Bibi, tak se na něj pak já kouknu. Ale když mu došlo, že to tak nebude, začal se mi mstít. Proto začal tu šikanu.
Pavel šel ihned do pasťáku a reputace jeho mámy se jasně zhoršila. Za nějakou dobu ji ruchla práce do díry bezmoci. Dave taky šel do pasťáku. Ti, co mne šikanovali, dostali důtku. Ale oba moje rodiče si nepřáli, aby jsem tam vůbec chodil, a tak jsem další půl rok strávil v domácím učení a byl jsem spolu s Bibi. Můj pokoj se teď stal taky součástí Bibiho, ale to mi absolutně nevadilo. Bylo příjemné každou noc usínat na posteli vedle Bibiho a slyšet, jak mírně dýchá a jak spokojeně mu buší srdce. Hladil jsem ho vždy po jeho amputovaný noze, jemně a něžně. Představoval jsem si, jak se mu rychleji a rychleji hojí, aby ho to nebolelo.
Máma po nějaký době se rozešla s Tobiášem a začala pracovat na svém byznysu. Vztahy s tátou sice už nemohla opět obnovit jelikož táta už nebyl zamilovaný a vypadalo to, že možná v budoucnu bude mít něco se strýčkem Danny (ano, začal jsem ho tak nazývat!), ale kamarádský vztahy si ponechali. Byl jsem rád někdy navštívit svoji mámu. A nějakého toho krásného dne jsem si vlastně uvědomil, že teď mám sice se dá říci obrovskou rodinu, ale takovou obrovskou, kterou skutečně doopravdy mám rád. Nezáleží mi, zda li někdo z nich je cisgender nebo transgender. Bylo mi to fuk. Ale co mi nebylo fuk, je jejich duše, myšlenky a pocity.
A měl jsem kurva velký štěstí, že zrovna já se narodil v rodině, kde moje rodiče jsou trans.
Protože je někdy lepší se narodit v takové 'divné' rodině, kde Vás milují a Vy je taky, než se narodit v 'normální' rodině, kde jeden z Vašich rodičů vrah a druhý zemře kvůli prvnímu. Dlouhou dobu me neskutečně moc mrzelo, co se stalo Bibimu. Že vlastně nikdy neměl pořádně dobrou rodinu. Byl sám. Ale teď měl nás. Mne jako přítele, tatu jako adoptivního tátu, mámu jako adoptivní mámu a Dannyho jako strýce.
Po téhle celé situaci jsem jaksi cítil, že jsem neskutečně moc pyšný na trans lidi. Četl jsem si spousta jejich příběhů a spousta z nich toho hodně zvládli.
Sice nejsem trans, ale stále jsem měl pocit, že patřím právě k trans lidem, že si s nimi rozumím.
Protože já taky mám příběh. O svých rodičích a o Bibi.