Moje Rodiče jsou Trans

Jeden Z Nás

Už na další den jsem byl v autě toho anonyma, co se mi představil jako Ivan. Ivan byl 19ti letý student vysoké školy, co studuje akutně chemii a hodně se zajímá o drogové látky. Pár let nazpět mu zemřel blízký kamarád na drogy. Předávkoval se heroinem. Od toho momentu pomáhá ostatním najít své blízké, co taky mají takový problém.
Jeli jsme za město, na část za městem, kde bylo dost opuštěných budov.
Byl jsem nejdřív nervní, že Ivan mi něco udělá, ale pak mne on sám osobně ujistil, že to není tomu tak.
Měl jsem neskutečně obrovské štěstí. A to jsem si uvědomil, když jsme stáli v první budově a Ivan mi vysvětloval a ukazoval, jak co funguje.
"Vcházíme do jejich domova. Neruš je a oni Tebe nebudou rušit. Nesbírej nic odsud. Jen pozoruj. Ptej se, zda li neviděli Tvého přítele. Tvůj přítel je jeden z nich."
Přítel. Když Ivan to slovo vyslovil, červenal jsem se. Ale zároveň jsem si pak musel dát v duchu facku. Hledáme Bibiho, který teď akutně potřebuje pomoc, ne romantiku.
Když jsem uviděl injekči stříkačku vedle narkomana, co si pochrupoval, projela si mnou husí kůže. Chudák narkoman, pomyslel jsem si. Doufám, že bude naživu.
Na to mi taky Ivan pověděl, co to je a co se s nimi radši nemá dělat. No, Dave mi už pověděl. Nebo spíš, ukázal. Zmetek jeden.
Když jsme první budovu prohledali, začal mi bzučet mobil. Vytáhl jsem ho. Volala mi Emi.
"Ahoj, nevím kde jsi, ale doufám, že jsi v pohodě. Není na čase vysvětlovat všechnu situaci, ale Tvoje rodiče visí na nástěnce." uslyšel jsem rychlý mluvící tón hlasu Emi.
"Co- Cože? Jak jako visí na nástěnce?" zaraženě jsem se podíval na pole, co bylo přede mnou. Ivan se na mne znepokojeně podíval.
"Ten Pavel všem pověděl, že máš trans rodiče. Všichni se Ti smějou!" vykřikla vyděšeně Emi. "Snažila jsem se toho imbecila zastavit, ale on ne a ne!"
Ucítil jsem jakýsi neobvyklý strach. Mé srdce začalo tlučet jako o závod.
"Ty a Bibi jste teď posměch." zašeptala Emi.
"Ne!" vykřikl jsem. Ucítil jsem slzy v očích. "Ne! Ty zmetky! Ty zmetky vysraný!" ječel jsem a pak z ničeho nic jsem hodil mobil o trávník. Ivan mne ihned vzal zezadu a začal uklidňovat.
Začal jsem plakat. Hlasitě a vyděšeně.
To není pravda. To nemůže být pravda.
Ty a Bibi jste teď posměch.
Plakal jsem víc a víc. Ivan mne pobídl si sednout a zhluboka dýchat.
"Koukej na mne. Dýchej zhluboka. To dáme. To dáme, chlapče. Koukej na mne." říkal mi Ivan.
Když jsem se víceméně uklidnil, Ivan mi podal mobil, co měl trochu rozflákanou obrazovku.
"Nevěřím v to." tiše jsem promluvil. "Můj přítel je narkoman, je k smíchu všude kromě mne, jeden fracek ho zdrogoval a způsobil mu vše toto a moje škola ze mne taky udělala posměch, protože mám rodiče, co jsou trans. A oni, oni se teď hádají, protože moje trans maminka je polyamorní." tiše jsem se rozbrečel. "Je to tak nefér."
Ivan se na mne jen smutně pousmál a sedl si vedle mne.
"Cítím se strašně špatně za ty týdny. A možná i měsíce. Mám nějaký divný panický záchvaty. A jsem unavený. Hodně unavený." dál jsem mu povídal. "Ty jsi moje naděje, že se aspoň najde Bibi. Jen doufám, že ne mrtvej."
"Najde se živý." promluvil tak jistě Ivan, že jsem se na něj překvapeně koukl. Ivan se na mne opět pousmál, ale teď sebejistě.
"Pověděl jsi mi teď svůj příběh." zašeptal pak. Zamrkal jsem očima. Měl pravdu. Pověděl jsem mu a ani jsem si to neuvědomil.
"A tak Ti povím taky svůj. Už víš, že mi zemřel blízký kamarád kvůli drogám." kývl jsem hlavou a poslouchal jsem ho. "Ale nevíš, že jsem taky trans, jako Tvoje rodiče. A že mne taky šikanovali za to. Moje rodiče mne chránili a snažili se mne úkryt od Té šikany." smutně se pousmál Ivan. "A teď vidím přesný opak u Tebe. Dítě chrání své trans rodiče."
Zmateně a překvapeně jsem se na něj koukal. Nemohl jsem uvěřit svým uším. On je trans muž. Přežil smrt vlastního blízkýho kamaráda. Přežil šikanu, za to, kdo je. A pomáhá ostatním. Ipřes tu celou bolest.
A pak jsem si uvědomil, že mám neskutečně kurva moc obrovský štěstí najít takovýho člověka, jako je on.
"Jsi jeden z nás." zamumlal jsem.
Ivan se na mne usmál. Zářivě a nadějně.
Taky jsem se usmál. Ucítil jsem naději v srdci. Byl to jakýsi nevysvětlitelný pocit, který se nedá vysvětlit, ale je na tolik zářivý, že lidi okolo Vás pochopí, o co jde. Protože oni to taky cítí. Ta energie. Táta měl pravdu. Jsme empatičtí stvoření.
"Jsem jeden z Vás." taky zamumlal Ivan.