Jungkook
Nemohl jsem pořád uvěřit tomu, že se se mnou rozešel. Vyletěl jsem z pokoje, abych Taehyunga zastavil, ale přes slzy jsem nic neviděl, a vrazil tak do Joshua "Co se stalo? Jsi v pořádku?" objal mě, a já se rozbrečel ještě více. "M-My se r-roze-šli.." vykoktal jsem mezi vzlyky. "Proč??.. Počkej snad ne kvůli mě?!" zarazil jsem se nad tím co řekl "P-Proč bychom se měli rozejít kvůli tobě?" "Ehm.. Na tom už úplně nezáleží.. Tak si pojď sednout, a řekni mi co se stalo.." vzal mě za ruku, a šel směrem k jeho pokoji.
"Poslední dobou jsem byl pořád pryč.. Taehyung si myslel, že s ním nechci být, ale tý práce byla den ode dne víc a víc. Měl pravdu, jenže nemohl jsem jen tak všeho nechat.." "Proč ne?" "Protože jsem se bál, že ho ztratím.. Chtěl jsem pro něho to nejlepší, a taky jsem nechtěl skončit jako troska, kterou kdysi našel před nádražím.." "Jungkooku práce je vždycky jenom práce, ale láska ta je všechno." pohladil mě po vlasech, a já sklopil zrak. "Co kdyby jsi se mnou odletěl na pár týdnů do Londýna?" řekl, a já souhlasil. Nemohl jsem tady po tom všem zůstat. Pořád jsem všude viděl Taehyunga.
xxxxxx TIME SKIP xxxxxx
Uplynulo neskutečně dlouhých 27 let. S Joshuou jsme byli na cestě do Itálie "Kookie letadlo už bude odlétat.. Pojď už." zavolal na mě z přepážky. "Ahh nojo už jdu.." otráveně jsem si povzdechl, a šel za ním. Od toho rozchodu s Taehyungem jsme se oba dva dost sblížili. Nespali jsme spolu. Joshua mě bere jako svoje dítě, i když v normálním životě bych byl já ten starší.
Ale jsem za něho moc rád. Kdyby nebylo jeho, už dávno bych našel způsob, jak z tohohle světa odejít. "Uvidíš, že se ti bude Sicílie líbit.. Třeba tam někoho potkáš.." drcnul do mě ramenem, a já jen protočil očima. Tuhle frázi říkal pokaždé, když jsme někam letěli, a pokaždé si našel spíš on než já.
Já Taehyunga neustále miloval, i když jsme se od té doby už nikdy neviděli. Jediný kontakt který jsem s ním měl, tak byl takový, že mi Thomas dal na stůl rozvodové papíry, který mi po něm poslal. Chyběl mi? Ano a moc. Chvilkami jsem měl pocit jako, že ho vidím. Chtěl bych ho vidět, říct mu, jak moc mě to mrzí, jak moc se mi stýská. Ale kdyby se tak stalo, tak by všechny moje smysly přestaly fungovat.
Z letiště jsme jeli rovnou do hotelu. Naštěstí se už stmívalo, takže moje oči neměly takový šok ze slunce. "Tenhle hotel se ti bude fakt líbit, není tak známý, ale jezdí sem kvůli tomu hodně celebrit.." řekl Joshua, a poplácal mě po zádech. "Hm už se spíš těším až si lehnu, jsem fakt unavený" "To říkáš vždycky Jungkooku! Pojďme do baru! Ah.. počkej u recepce, ještě půjdu pro zbytek zavazadel.." mrknul na mě s úšklebkem na tváři. Moc dobře jsem věděl co tím myslel. Zavazadla s krví.
"Možná má pravdu, měl bych se víc uvolnit, možná někoho sbalit. Možná bych měl sbalit prvního člověka, kterého uvidím." mumlal jsem si pro sebe se sklopenou hlavou, a šel jsem směrem k recepci. Rozhlížel jsem se za sebe, co Joshuovi tak dlouho trvá, ale po něm ani stopy.
Otočil jsem se tak moc rychle, že jsem vrazil do něčích zad. Tohle byla moje šance někoho oslovit, a užít si. Možná? "Aish.. Moc se omlouvám, nekoukal jsem na cestu.. Ehm jste v pořádku?" omluvil se dotyčnému stojící přede mnou, a čekal než se otočí směrem ke mně, abych na něho mohl použít, jak říká Joshua, svůj šarm. "Není možný, že zrovna v celé Sicílii potkám zrovna tebe...."
Konec?
Tak a máme zde poslední kapitolu..
👉🏻👈🏻🥹
Děkuji všem, kteří tady jsou od úplného začátku 1.dílu, i těm kteří jsou nový, ale i tak to dočetli až sem🖤🙏🏻 Bez vás všech bych to nikdy nedopsala 😊. Teď se chci věnovat mému druhému rozepsanému příběhu, kde jsou kluci na škole. A až ho dokončím, tak kdo ví, ale třeba bude 3.díl tohohle příběhu. 👀 Ještě jednou moc děkuji.🖤
