Dcera trenéra

Co to děláš?!

Když jsme s Martinem vyšli ven, byla mi už celkem zima.
,, Půjdeme se teda projít? Je celkem zima už,, Řekla jsem mu
,, Jasně,, Odpověděl mi
Moc jsem to prostředí neznala, takže jsem vstoupila do silnice, do které náhle vjelo auto, Martin mě okamžitě stáhl zpět na chodník a sevřel mě do pevného objetí
,, Dávej na sebe větší pozor,,
Byla jsem v takovém šoku, že jsem se k němu také přitáhla, jednak protože mě zachránil, jednak protože z něho šlo příjemné teplo. Bylo vidět, že je rád. Podívala jsem se mu do očí.
,, Tys mi zachránil život!,,
Podíval se na mě ,, Možná i proto, že mi na tobě záleží, klidně bych tam skočil jen aby se ti něco nestalo.
To mě dostalo. Jen jsem tam stála v jeho objetí. Byli jsme tam jen sami dva ve tmě. Najednou se ke mně Martin začal přibližovat, já jsem nic nevnímala. Najednou mě políbil, byl to krásný polibek, mnohem vášnivější a přitom něžný polibek. Vůbec jsem ale tu situaci nezvládla a jako pitomá malá holka jsem se od něj odtáhla a utekla se slovy: ,, Co to děláš?!,,
Když jsem utíkala ke dveřím do budovy se slzami v očích, otočila jsem se ještě na Martina a najednou jsem zažila prudký náraz.
,, Hele, tohle už ale není vtipné, to bolelo,, kdo jiný než Viktor
Neměla jsem na něj náladu, byla jsem ubrečená, vyděšená a v šoku
,, Dej mi pokoj,, Vykřikla jsem, což vyvolalo úplně opačnou reakci. Běžela jsem na záchod, potřebovala jsem Karin, měla jsem rozmazaný make-up a potřebovala si o tom s někým promluvit. V momentě kdy jsem za sebou zabouchla dveře, jsem se zamčela do kabinky, naštěstí tam nikdo nebyl. Do dveří chvíli zamnou přiběhl Viktor.
,, Promiň, nechtěl jsem tě urazit, jen jsem se lekl. Stalo se něco? Zeptal se
,, Nic a všechno, potřebuji Karin, mohl bys mi ji zavolat?,,
,, Samotnou tě tady v tomhle stavu nenechám, nejdřív se odemči a pak mi řekneš, co se děje,,
Pokračování v další kapitole...