V řetězech nad propastí | hpff 1

Prolog

Ve vysokých kopcích severně od Anglie právě vycházelo slunce, jehož paprsky umožňovaly čtyřem postavám vidět siluetu velkého hradu. Stín tohoto stavení už pomalu dopadal na tmavě modrou hladinu obrovského jezera, kterou teplý vítr rozhoupal do vlnek.

Byl to výjev jako z pohádky. Z pohádky, která právě začíná.

Jeden z mužů vykročil vpřed a stanul před hladinou jezera. Jeho červený plášť vlál v jitřním vánku a prošedlé hnědé vlasy mu ranní slunce přebarvilo do kaštanova. Z opasku vytáhl stříbrný, rubíny posetý meč, a namířil s ním na hrad.

„Dokázali jsme to!" zvolal. „Nechť žijí Bradavice, škola pro kouzelníky!"

„Kéž tu budou stát ještě dlouho po té, co my tu už nebudeme," dodala toužebně malá plnoštíhlá žena s hnědým drdolem a přátelskýma šedýma očima.

„Věřte mi, když říkám, že tyhle zdi nesrazí k zemi nic," pronesl rázně nejvyšší ze čtveřice, kouzelník s dlouhým tmavým pláštěm, šedými vlasy a plnovousem.

Poslední ze čtveřice, vysoká černovlasá žena v dlouhých modrých šatech, zůstala zticha, jen mlčky obdivovala tu krásu před sebou. Zpozorovala, že se v Černém jezeře mihlo oranžové chapadlo obří olihně, jež v něm žila, a že o kus dál přistál na hladině majestátní kormorán. Doufala, že škola, kterou společně s oněmi třemi kouzelníky založila, uvítá studenty, kteří to také docení.

„Už zase mlčíš, Roweno," konstatoval vysoký muž a podmračeně na ni pohlédl.

„Někdy není třeba mluvit," odvětila tiše. „I my můžeme žít beze slov, stejně jako vlny slabě šumí a větřík tiše ševelí. Vždyť poslyš, i náš hrad, jakkoli se majestátně tyčí na skále a shlíží v jezeře, mlčí."

„Zatím," odtušil muž s mečem, „dlouho to však nepotrvá, než dovnitř vejdou první studenti a vdechnou Bradavicím skutečný život. Budou běhat po okolních pláních, bez zábran a strachu, budou šermovat, jezdit na koních a..."

„Myslel jsem, že jsme vybudovali školu pro čaroděje, ne pro rytíře, Godricu Nebelvíre," přerušil ho podrážděně druhý muž.

„Samozřejmě, ale i kouzelníci přece musejí být šlechetnými muži a čarodějky skutečnými dámami."

„Především by si měli uvědomovat," odsekl ostře nejstarší ze čtveřice, „jaké mají štěstí, že se jimi stát mohou. Jaká je to pocta, patřit do společenství čistokrevných čarodějů!"

„Salazare, o tomhle už jsme přece mluvili," připomněla mu poslední čarodějka. „Nevidím důvod, proč bychom měli čistokrevným kouzelníkům dávat přednost před ostatními. Jablka mnohdy padají pořádně daleko od stromů, a byla by škoda nepřijmout někoho, kdo o studium stojí, jen proto, že jeho rodina nedisponuje těmitéž schopnostmi jako on."

„Důležité je, aby se nebál postavit se novým výzvám," přisadil si Godric Nebelvír.

Salazar Zmijozel se doufajíc, že by ho alespoň ona mohla podpořit, podíval na Rowenu z Havraspáru. Ta ovšem stále hleděla kamsi do dáli a on nebyl schopen určit, zda jejich rozhovor vůbec vnímala. Někdy si říkal, že s tou ženskou opravdu není něco v pořádku. Až příliš často byla jako duchem nepřítomná, ale přesto dokázala při stavbě školy přijít na víc racionálních a užitečných nápadů než on. Ačkoli... jeho největší dílo by ji jistě nenapadlo ani ve snu.

„Souhlasím s Helgou," ozvala se zčistajasna Rowena, stále ještě otočená čelem k jezeru a hradu, „ne však s Godricem. Odvaha je dobrá vlastnost, pokud ale není zkombinována s rozumem, rovná se téměř sebevraždě. Učenost a ostrovtip - nic neslouží lidstvu líp. Podle mého názoru by studenti měli klást důraz především na chytrost a přemýšlení."

„To je sice všechno pravda," poznamenala Helga z Mrzimoru, „ovšem já mluvím pravdu, když říkám, že jediné, na čem mi u studentů záleží, je píle a ochota. Pokud budou poctivě pracovat a pomáhat jeden druhému, budu s nimi nanejvýš spokojena, ať už budou jejich výsledky dobré či horší."

„Na výsledku však přece nakonec záleží nejvíc, není-liž pravda?" promluvil opět Salazar Zmijozel. „A ti, co mají zdravou ctižádost, vždycky dojdou svého cíle."

„Tvoje posedlost čistou krví rozhodně není zdravou ctižádostí!" vyprskl Godric Nebelvír. „Ovšem dobře, nebudu ti ji brát, měj si, co chceš! Navrhuji rozdělit Bradavice do čtyř kolejí. Já v té své přivítám statečné a čestné kouzelníky se srdci, jaká mají lvi. Ti přinesou naší škole uznání celého kouzelnického světa!"

„Pochybuji, že získají více slávy, než studenti mé koleje," opáčil Salazar. „Ti, kteří budou ctít svou čistou krev, a k tomu seberou odvahu naplnit své ambice, na ty budu v první řadě hrdý."

„U mne mají dveře otevřené všichni, kteří chtějí studovat, mají dobré srdce a jsou ochotni spolupracovat," přidala se Helga z Mrzimoru.

Jen Rowena z Havraspáru stále mlčela a shlížela na jezero před sebou. Z modré vodní hladiny vyzařoval stejný klid, jaký cítila, když konečně promluvila: „U mne budou mít místo ti chytří, přemýšliví a kreativní."

Zdvihla zrak k nebesům, kde pod narůžovělými obláčky kroužil majestátní orel s velkými křídly.

„Nakonec, ptáci vždy vyletí tam, kam ostatní nedojdou."

Ahoj, vítám vás u první opravdu příběhové části, v níž jsme se podívali až do dob zakladatelů Bradavic. Udělala jsem to schválně, abych důkladněji poukázala na to, čeho si vlastně u svých studentů cenili. Co vy, do jaké koleje patříte?

Já se hlásím k havraspárským!💙🦅
Mimochodem, úplně miluju tu povahu, kterou jsem napsala Roweně😅.

No nic, teď se připravme na cestu o několik století do budoucnosti...