V řetězech nad propastí | hpff 1

11 - Pýcha a předsudek

Zmijozelská společenská místnost, 25. 12. 1971

Na vrcholu vysokého vánočního stromku se skvěla stříbrná hvězda, větve zdobily řetězy téže barvy a koule z čirého skla. Na stěnách visely cesmíny a jmelí a na krbovou římsu si několik mladších studentů pověsilo barevné punčochy.

Andromeda seděla za jedním z ebenových stolů a listovala Pýchou a předsudkem. Tu knihu už v minulosti četla několikrát a leckteré pasáže si pamatovala slovo od slova.

Ten příběh ji hodně bavil, možná i proto, že si všechny ty plesy, večírky a další události dokázala živě představit. Navíc se ztotožňovala s pohledem a humorem hlavní hrdinky Elizabeth, takže se jí její cesta sledovala velmi dobře od začátku až do konce.

Tušila, že i ona bude muset již velice brzy učinit poměrně šokující krok kupředu, chce-li si o své budoucnosti rozhodovat sama. Přála si, aby v sobě našla tolik kuráže jako právě Elizabeth, až ten okamžik nastane, a aby jí to také přineslo štěstí.

Ačkoli však mezi svým životem a příběhem v románu nalézala mnohé paralely, vnímala, že byly povětšinou jakoby inverzní. Starší sestra Elizabeth, Jane, jí svou plachostí a něhou připomínala Narcissu, naopak Bellatrix spatřovala spíše v nejmladší z románové pětice, Lydii, která byla rovněž velmi tvrdohlavá a nespoutaná.

No a pak tu byl pan Darcy. Tajemný, nečitelný a chladný, ale zato gentleman. Muž, jehož pýcha pozvolna ustupovala lásce.

Do tohoto vzorce Andromeda zatím nedokázala dosadit nikoho. Rabastan na to nebyl dost zodpovědný, Tedovi zase chyběl ten chlad a noblesa. A oba dva pak postrádali odměřenost.

Od chvíle, kdy jí na Podzimním plese samovolně naskočila do hlavy myšlenka na Teda, měla tendence ty dva porovnávat relativně často. Zjistila tak, že přestože byl na první pohled každý úplně jiný, měli toho také dost společného. Smysl pro humor, pohotovost, vlídnost jejím směrem a taky energii, kterou kolem sebe šířili, byť tomu poslednímu bodu Andromeda sama příliš nerozuměla.

Věděla, že k Rabastanovi má hodně blízko, avšak s Tedem si rozuměla tak jako téměř s nikým jiným – a to ho znala teprve dva měsíce. Najednou se jí pocity míchaly do sebe, a právě proto se rozhodla zůstat přes Vánoce v Bradavicích. Chtěla si dopřát klid, aby je dokázala nějak rozmotat a alespoň trochu se v nich zorientovat.

Nutno však podotknout, že se jí to zatím příliš nedařilo. Vlastně měla pocit, že se do toho s každou další úvahou stále víc a víc zamotává, a co bylo nejhorší, už ani nedokázala najít aktivitu, při níž by si od myšlenek na ně odpočinula, poněvadž zkrátka pokaždé narazila na něco, co jí jednoho nebo druhého z nich připomnělo. Spatřovala je v obrazech visících na chodbách hradu, slyšela jejich hlasy v písních, jež poslouchala, a samozřejmě je neustále přirovnávala k postavám v kdejaké četbě.

S povzdechem zaklapla knížku a položila ji před sebe na stůl. Ve společenské místnosti sice nikdo jiný nebyl, ona však přesto měla pocit, jako by vedle ní stál Rabastan, skoro slyšela, jak jí chválí dokonale padnoucí tmavozelený svetr a stříbrné náušnice tvaru listů, jež jí k Vánocům poslala Bellatrix. Jednalo se o jediný dárek, jejž doposud rozbalila.

Slíbila totiž Narcisse, která se rovněž rozhodla zůstat přes prázdniny v Bradavicích, že na ni s vybalováním počká; její mladší sestra si však dávala dost načas a Andromeda už začínala být trošku netrpělivá. Přesunula se tedy ke stromku s tím, že své dárečky zatím alespoň najde.

Bylo jich docela dost. Drobný balíček dostala od matky, ještě menší od Walburgy s Orionem, dva o něco větší jí pak poslali Rabastan a Kingsley Pastorek. Hádala, že ve všech případech půjde o šperky. Nalezla také několik kupovaných přáníček od dalších zmijozelských spolužáků, něco tvrdého – patrně několik knížek – od Amélie a balíček ovázaný zlatou stuhou, jenž byl sice opatřen srdečným věnováním, avšak bez podpisu.