V řetězech nad propastí | hpff 1

8 - Každodenní dobrodružství

Škola čar a kouzel v Bradavicích, říjen 1971

Skrze průsvitnou stěnu skleníku pronikalo sluneční světlo na dřevěné desky pracovních stolů, k nimž postupně usedali nejmladší žáci z Mrzimoru a Nebelvíru. Jelikož se v prvním ročníku probíraly rostliny, trávili v tom či onom skleníku každou hodinu biologie.

Profesorka Prýtová, která je v onom předmětu vyučovala, byla mladá nevysoká dáma s hnědými kudrnatými vlasy; ty však téměř všechny ukrývala pod malým špičatým kloboukem. Mezi studenty byla velice oblíbená, poněvadž byla vždy milá, ochotná a přívětivá. Tedy s výjimkou chvil, kdy se někdo dotkl některé z květin, které obvykle zdobily její pracovní stůl.

Toho dne tam ale žádnou krásně rozkvetlou růži či pivoňku neměla, namísto nich stála na dřevěné desce bedna plná různobarevných klapek na uši. Když si všimla nechápavých pohledů, které žáci tím směrem vysílali, pobaveně se usmála.

„Dnes budeme přesazovat mandragory," oznámila, „nuže, může mi o nich někdo něco povědět?"

Jako první zvedla ruku tmavovlasá dívka z Mrzimoru.

„Mandragory mají silné regenerační účinky. Z jejich šťávy se vyrábí lektvar, který dokáže zlomit prokletí uvalené na člověka."

„Výborně, slečno Tierneyová. Přičítám Mrzimoru deset bodů," pochválila ji profesorka. „Mandragora je nedílnou součástí mnoha protijedů, sama však může být také nebezpečná. Ví někdo, jakým způsobem?"

Tentokrát se přihlásila Lily.

„Její řev může vážně ublížit komukoli, kdo ho uslyší," odpověděla.

„Velmi správně. Deset bodů přičítám také Nebelvíru," oznámila profesorka, zjevně mile překvapena tím, kolik znalostí její studentky mají.

„Hej," sykla na rusovlásku tiše Marlene, „odkud tohle víš? Myslela jsem, že mudlové nemají o mandragorách ani zdání."

„Přečetla jsem si to v učebnici," pokrčila rameny Lily.

Blondýnka nakrčila obočí.

„Ty si dobrovolně čteš v učebnicích?" nechápala.

„Občas jo," přikývla rudovlasá dívka.

„Seš cvok!" uchechtla se Marlene.

„Nejsem, jen se ráda učím nové věci," namítla Lily.

„Seš a nezamlouvej to," stála si za svým blondýnka, majíc co dělat, aby udržela alespoň jakž takž vážnou tvář.

Rusovláska protočila očima.

„Jsem zvědavá, co mi řekneš, až u písemky dostaneš mizerné nebo hrozné, Marly," poškádlila ji.

„No dovol!" urazila se na oko modrooká dívka a raději se k ní otočila zády, protože už tak měla co dělat, aby se nezačala smát příliš nahlas.

„Nevíte někdo, kde je pan Lupin?" otázala se náhle profesorka Prýtová.

„Jel teď na pár dní domů," oznámil nepříliš hlasitě James, „prý mu onemocněla matka."

„Ach, ano, vlastně, Brumbál se včera zmiňoval..." zamumlala si profesorka spíš pro sebe a něco si zapsala do notesu, načež ho, stále trochu roztržitě, zaklapla a vzhlédla k žákům.

„Dobrá, tak tedy, nikdo další nám dnes nechybí, a tudíž se můžeme přesunout do skleníku číslo tři," promluvila, tentokrát už zřetelně a nahlas. „Budete pracovat ve dvojicích, tak si je utvořte a do každé si vezměte dvoje klapky stejné barvy. Je to důležité, protože jednotlivé páry klapek jsou na sebe napojeny tak, že se navzájem uslyšíte, ale všechno kolem, zejména řev mandragor, se vám odhlučí. Chápete?"