V řetězech nad propastí | hpff 1

9 - Pár bílých labutí

Škola čar a kouzel v Bradavicích, říjen 1971

Pokud Andromeda na své koleji něco skutečně milovala, pak to byla svěží zelená barva, jež zdobila všechny její prostory. Jiní studenti, zejména ti z Nebelvíru, sice tvrdili, že pouze podtrhává jedovatost Zmijozelu, avšak jinak než jako chabý pokus o urážku nebo poruchu barvocitu si to Meda vysvětlit nedokázala. Jí ten odstín připomínal spíš poklidnou lesní zeleň.

Pohovky a křesla ve společenské místnosti byly vybarvené jako tráva či dubové listí v letních měsících, závěsy a gobelín s hadem zavěšený nad krbem zase připomínaly vodou nasáklé mechové koberce. A aby toho nebylo málo, okny dovnitř proudilo láhvově zelené světlo. To proto, že se místnost nacházela pod zemí a na tabulky tlustých skel bezprostředně navazovalo Černé jezero.

Tmavošedá kamenná podlaha a nábytek z ebenového dřeva pak výborně dokreslovaly ty taje a chlad, jež si s hadí kolejí každý spojil hned při vyslovení jejího jména.

U jednoho z černých stolů seděla i Andromeda a očima hltala řádky Villette od Charlotte Borntëové. Vždycky ráda četla, a mudlovskou literaturu měla obzvlášť ráda.

„Dobré ránko," pozdravil ji Rabastan, který se zčistajasna objevil naproti ní. Rty měl roztažené do úsměvu, a když se na něho brunetka podívala, naklonil hlavu na stranu a prohrábl si svou černou kštici.

„Dobré," odpověděla a založila knihu na stránce, na níž spočívala zrakem, než ji vyrušil.

„Chystáš se dneska do Prasinek?" přešel Rabastan rovnou k věci. „S partou totiž plánujeme společný oběd U Tří košťat, a pokud se chceš přidat, máš u stolu samozřejmě čestné místo."

„Šla bych určitě moc ráda," odvětila Meda, přerušujíc při tom oční kontakt, „ale obávám se, že dřív než v půl druhé tam být nestihnu."

Nemyslela si, že by ji Rabastan nutil, aby ke Třem košťatům šla, obzvlášť půjde-li celá parta, doufala ale, že nebude moc vyzvídat. Na dvanáctou hodinu si totiž smluvila schůzku s Tedem Tonksem, jehož sice považovala za dobrého přítele, jenže byl mudlorozený. To poslední, co si Andromeda přála, bylo, aby se rozkřiklo, že se někým takovým vůbec baví. Chtěla proto to riziko omezit na minimum.

Rabastan se však nevyptával, ba co víc, veškeré obavy jí vzápětí vyhnal z mysli. Se smíchem prohlásil, že před druhou hodinou ke stolu rozhodně neusednou, protože Alecta Carrowová s Genevieve Selwynovou si během dopoledne mínily opatřit šaty a doplňky na neúprosně se blížící Podzimní ples.

„Když je řeč o tom bále," pokračoval, „půjdeš tam?"

„Tím myslíš, jestli mám v plánu se tam ukázat, anebo jestli půjdu s tebou?"

Rabastan pokrčil rameny.

„Řekl bych, že odezvou na druhou otázku mi zodpovíš rovnou i tu první."

„Nějak hodně si věříš," rýpla si Andromeda.

„Zdravé sebevědomí je základem úspěchu," poučil ji Rabastan. „Ale nemysli si, já stále čekám, až odpověď uslyším přímo od tebe."

Brunetka se zasmála.

„Asi bych ti to ego neměla ještě zvyšovat," poznamenala pobaveně, „ale ano, půjdu s tebou moc ráda."

***

Prasinky, říjen 1971

„A ty tedy v budoucnu nechceš být cukrářem?" otázala se Andromeda krátce poté, co se s Tedem sešli na okraji Prasinek.