V řetězech nad propastí | hpff 1

10 - Podzimní ples

Škola čar a kouzel v Bradavicích, 20. listopadu 1971

Sukně temně fialových plesových šatů splývala Andromedě až na zem, přestože si obula boty s relativně vysokým podpatkem. Uhladila si ji a ještě naposledy se zhlédla v zrcadle, aby po sto prvé zkontrolovala, že se k nim černo-stříbrné šperky skutečně hodí.

Podzimního plesu v Bradavicích se zúčastnila již dvakrát, večírků pro čistokrevné měla za sebou ještě mnohem více. Přesto si však nevzpomínala, že by kdy byla před zahájením akce takto nervózní. Nebo že by jí natolik záleželo na tom, zda vypadá dost dobře.

Podvědomě tušila, že za to může Rabastan. Potěšilo ji, že ji na ples pozval právě on, skvěle se jí s ním tančilo i povídalo. Měl výborný smysl pro humor i vkus, byl šarmantní a chytrý, rád sportoval. A přesto se Andromedě v hloubi mysli uhnízdilo něco, co ji od tvorby silnějších citů k němu odrazovalo. Jen nevěděla, co přesně to bylo.

„Andy, notak! Přijdeme pozdě, jestli tu budeš pořád takhle stát," naléhala Alecta Carrowová, která se zjevně nemohla dočkat. Rovněž Genevieve Selwynová začínala vypadat netrpělivě.

„Už jdu," slíbila Andromeda. V rychlosti si poupravila čelenku, ještě jednou přetřela rty purpurovým leskem a svištěla na chodbu za svými spolubydlícími.

Ve společenské místnosti už na ně čekali jejich spolužáci. Alecta se okamžitě vrhla k Augustu Rookwoodovi, Genevieve poněkud důstojněji přijala nabízené rámě Johna Dawlishe. Vedle nich stál Alectin bratr Amycus se svou partnerkou. Vypadala nanejvýš na čtrnáct; Meda usuzovala, že ještě nedosáhla věku, kdy by ples mohla navštívit, aniž ji pozval někdo starší.

Příliš se tím však nezabývala, poněvadž jak spatřila Rabastana, na chvíli dokázala myslet jen na to, jak moc mu jeho černý oblek a vínová kravata slušely. On na ni rovněž hleděl se zaujetím, což jí velice lichotilo.

„Sluší ti to," řekl tak, aby to slyšela jen ona, ještě než jí nabídl rámě. Pak společně s ostatními opustili společenskou místnost a zamířili k Evernightskému paláci. Ona velká zdobná budova se zlatou kupolí byla mnohými považována za nejkrásnější místo na pozemcích Bradavic. Své jméno dostala proto, že se tam už odnepaměti pořádaly večírky a plesy, jež se vždycky protáhly dlouho do noci. Navíc byly dřevěné sloupy, jež stály podél stěn tanečního sálu, zdobené vyřezávanými půlměsíci a hvězdami.

U jedné z kratších stěn místnosti přecházel parket v malé pódium, na kterém se připravoval orchestr, jenž měl za okamžik začít hrát první skladbu. Součástí paláce pak byla ještě jídelna, v níž se nacházely dva dlouhé stoly s občerstvením a nápoji a několik menších s místy k sezení.

„Vypadáš skvěle," pochválila Andromedinu róbu Amélie Bonesová, která se zčistajasna zjevila vedle ní.

„Děkuju, ty v té modré taky," odpověděla a myslela to upřímně, byť ji trochu bodlo u srdce, když si všimla, že Amy drží za ruku Floreána Fortescue z Mrzimoru a oba se usmívají od ucha k uchu.

Mají štěstí, pomyslela si. Pak se však bezděky podívala na Rabastana a v hlavě se jí urodila další myšlenka. Vždyť já bych taky mohla...

V tu chvíli začala hrát hudba. Jednotlivé páry se vydávaly na parket, chlapci, kteří neměli doprovod, zakotvili u stolů s jídlem, a dívky, jež také nikdo nepozval, se semkly stranou do kroužku a doufaly, že si jich některý z nich všimne a vyzve je alespoň na chvíli do kola.

Andromeda se plně položila do valčíkového rytmu a nechala Rabastana, aby ji vedl. Na samotný tanec se díky jeho i svým zkušenostem nemusela takřka vůbec soustředit. Chvílemi se jen bezmyšlenkovitě dívala po zdobených, podél stěn stojících svících, jejichž plápolající plameny vrhaly díky na zdech pověšeným mosazným plátům a kouřovým zrcadlům odlesky všude možně. Jindy zase v duchu hodnotila výkony jiných tanečních párů – většinou ji velmi pozitivně překvapily.