Don't leave me love | j.jk

7-kapitola

Poděkovala jsem doktorce která mi poskytla i hned péči, rána byla na tolik hluboká že se musela zašít. Hold to byla nešťastná situace, v tu chvíli jsem si ani tu bolest neuvědomila, do té doby než jsem pohlédla na svojí zraněnou dlaň. Neměla jsem v plánu jezdit do nemocnice, jenže nedal se odbýt, po tom co uviděl mojí zakrvácenou dlaň ze které tekla opravdu dost krve, jako kdyby naprosto vystřízlivěl. Naprosto vystrašený a šokovaný se mě snažil dotáhnout do nemocnice, stále však měl v sobě alkohol a já tak nechtěla riskovat aby jel svým autem, proto také zavolal TaeHyungovi který od nás bydlel vskutku nejblíže. Byl na tolik laskavý, že se i hned vydal k nám a tak nás společně odnesl do nemocnice.

,,Další dny udržujte ránu v suchu a čistotě, po 14-dní znovu přijdete na nový převaz a kontrolu." Sdělila mi a já tedy neochotně kývla na souhlas. Přehodila jsem si opatrně přes rameno slabší vestu kterou jsem sebou měla, jelikož byl studený vítr. Mé pocity byli smíšené, i když moc dobře vím že to byla nešťastná náhoda, přece jenom takovou atmosféru a okolnost způsobil on sám, a to mě mrzelo. Byla jsem zklamaná, v tuto chvíli jsem více nestála o jeho pozornost, i když jsem věděla že nemohl za to, možná prožíval špatně dny, ale pokud je semnou nechce sdílet, nevím co si mám myslet, nejspíše jen to že se mi jako své ženě nedokáže svěřit, nevěří mi a to mě bolí ještě více.

Zavřela jsem za sebou dveře, a zahlédla ho sedět se sklopenou hlavou v čekárně, i hned jakmile slyšel zvuk dveří které nepříjemně zavrzali, svůj pohled nadzvedl a pohlédl mi tak do očí. Ani minutu neváhal a zamířil tak až k mé maličkosti, prohlédl si tak mojí dlaň která byla převážena obvazem.

,,Bolelo to?." Odvětil tiše, jako kdyby se bál mé odpovědi či toho jak budu reagovat, vystřízlivěl dost rychle, najednou stál zcela při smyslech, na tváři měl ustaraný výraz, a šlo vidět jak moc ho to mrzí.

,,Nechci se o to bavit...měl by jsi jít domů." Odvětila jsem na čemž se zatvářil nechápavě.

,,Prosím...pochop že nejsem schopná se tam prozatím stebou vrátit, potřebují nějaký čas, budu prozatím u Soo." Dodala jsem a on tak mírně vytřeštil své oči, nejspíše to nečekal. Jenže nemohla jsem reagovat jinak, nebyla jsem naštvaná, ale zklamaná a to si musí uvědomit, dělával mnoho chyb které jsem přehlédla, možná toho bylo na mě už příliš.

,,Tohle nedělej Hayi...prosím vrať se semnou domů." Vzal mojí druhou ruku do své, jenže já jí i hned stáhla zpátky k tělu.

,,Pochop že potřebujeme oba nějaký čas na rozmýšlení, poslední dobou toho bylo příliš." Řekla jsem nechtěla jsem čekat na jeho další reakci přemlouvání, a tak se vydala ven z nemocnice na parkoviště kde stávají Taxi, které jsem v tuto chvíli potřebovala. Chtěla jsem zamířit jednomu z aut, jenže mě zastavila jeho ruka, která mě chytla za mé rameno.

,,Vím že pro tohle není žádná omluva, ale věř že mě to kurva zatraceně mrzí. Nikdy bych ti neublížil vím že to opakují pořád dokola, a nakonec to vždycky stejně podělám ale..napravím to-." Nenechala jsem ho pokračovat dál a skočila mu tak do řeči.

,,Chceš napravit co hm? Není zcela co napravit pokud mě nebereš jako osobu se kterou můžeš sdílet cokoliv." Odvětila jsem vážným pohledem a on tak nervózně zamrkal očima. Stále to tu bylo, po těch letech jsem myslela že přece jenom jeho důvěra ve mně vzrostla, jenže on stále měl strach. Nedokázal stále důvěřovat nikomu ani mě samotné, i když se zdálo vše na místě, byl stále poznačený svým dětstvím, a dospělosti zároveň.

,,Hayi-." Chtěl znovu něco namítnout ale já mu tak znovu skočila do řeči.

,,Komu jinému by jsi měl důvěřovat více než mě hm? Jsme svojí už přece několik let, znám tě moc dobře, občas je to stebou těžké, náročné, ale vždycky doufám že ti pomůžu dostat se z toho nejhoršího protože jsem jednou slíbila že jsme pro všem spolu ale ty to neděláš." Svůj hlas jsem mírně zvýšila, cítila jsem vztek který se ve mně hromadí, měla jsem chuť plakat, křičet, zlobit se, jenže nedokázala jsem pořádně ani jedno. Cítila jsem slzy v očích, ale dokázala jsem je přesto držet v sobě.