Don't leave me love | j.jk

20-kapitola

Seběhl jsem dolů schody jakmile jsem zaslechl zvonek který se rozezněl po celém domu, uviděl jsem tak stát Lusianu u dveří, a proto přišel k ní blíž abych věděl kdo v tuto ranní hodinu přišel. Jakmile se však posunula na stranu a já uviděl pro mě až moc známou osobu doslova jsem ztratil rozum. Stála zaskočená naproti mé maličkosti, zadržovala slzy mezitím co se neustále dívala na ženu která tu neměla být. Zalapal jsem po dechu a mé srdce vynechalo několik úderu když se otočila a dala bez jediného slova na odchod, na nic dalšího jsem nečekal a rozutíkal se za ní.

,,Hayi stůj!." Stihl jsem jí zachytit za loket než vyšla z brány, a otočil jí tak znovu k sobě. Nevěděl jsem co říct, nevěděl jsem jak tuto situaci vysvětlit, jediné co jsem věděl bylo to že se všechno ještě více pokazilo. Hleděla mi a bolestí do očí, nestálé držela své slzy na uzdě, a pohled na ní mě doslova dostával do kolen.

,,Není to tak." Zašeptal jsem zoufale doufajíc že si to nechá vysvětlit, odvrátila pohled a odstrčila mě tak od svojí maličkosti. Znovu se otočila a chtěla dát na odchod, jenže já jí nemohl nechat jít. A tak jsem jí znovu otočil k sobě, začala sebou škubat a pokřikovat ať jí i hned pustím, jenže to jsem v plánu neměl, držel jsem jí pevně za ramena, nehleděl jsem na to jestli jí držím až moc pevně, jediné co jsem chtěl bylo to aby zůstala.

,,Nech mě být!." Vykřikla několikrát stále škubajíc sebou několikrát mě praštila do hrudi ve snaze mě odstrčit, je že já jí držel silně a nemíníl přestat.

,,Musíš mě vyslechnout...musíš mě konečně poslouchat." Naléhal jsem a tentokrát chytil její tvář do svých rukou, možná jsem držel její čelist až moc silně a hrubě jenže v tu chvíli jsem ztratil naprosto rozum, měl jsem takový strach. Strach z toho že odejde, a už nikdy více jí neuvidím.

,, Nesmíš takhle odejít, znovu to nedovolím." Naléhal jsem dál, před očima jsem měl naprostou tmu, a nedokázal nic vnímat než své splašené srdce které bije jako o závod. Snažila se můj stisk povolit tím že své dlaně položila na mé ruce které drželi v sevření její čelist.

,,Nedovolím aby jsi znovu odešla." Neustále jsem opakoval dokola mezitím co se snažila dostat z mého sevření, naprosto jsem však ztuhl jakmile jsem zahlédl její slzy které se kutálejí po tváři, jedna slza padala po druhé, a já si najednou uvědomil jak moc musí být můj stisk silný a že jí tím jen ubližují. Pomalu jsem svůj stisk povolil a jí se tak podlomily nohy, sklouzla se pomalu na zem a propukla v hystericky pláč, a já zůstal naprosto vyveden z míry.

Její slzy které dopadají na chladnou zem, nestálé vzlykala a plakala, lámalo mi to srdce, jak jen mohu ubližovat tak nevinnému stvoření. Co jsem to za člověka, proč ji má láska tolik ubližuje. I hned jsem se k ní sklonil a uchopil její tvář jemně do rukou.

,,Omlouvám se... odpusť mi." Zašeptal jsem dívajíc se jí do očí. Její pohled byl prázdný i když právě plakala, znovu jsem pocítil zoufalost když se sama z té chladné země zvedla a odstoupila tak od mé maličkosti o několik kroků do zadu.

,,Co jsi to za člověka?...jak se mi potom všem dokážeš podívat do očí?." Rozkřičela se mezitím co jí slzy neustále padají. Nevěděl jsem jak mám tuto situaci vysvětlit, potřeboval jsem však aby mi věřila, protože nic z toho co se děje není tak jak vypadá.

,,Prosím-." Snažil jsem se k ní přiblížit a dotknout se jí jenže mě zastavil její nenávistný pohled. Má zoufalost se během chvíle vytratila do neznáma jakmile jsem uviděla za ní stát známou tvář, cítil jsem krev která se ve mě doslova vaří. A i když se sám přesvědčoval že to není tak jak si myslím, tímto jsem akorát přesvědčen. Mlčky stál v povzdálí a hleděl do mých očích, připraven zasáhnout kdyby bylo třeba. Dovoloval si vstoupit do mého vztahu, mezi nás dva, a to mě nesmírně rozčilovalo. Tušil jsem to od začátku, jeho oči jasně říkali že se mu má žena líbí.