Don't leave me love | j.jk

11-kapitola

V tichosti jsem seděla na straně spolujezdce, mezitím co on svíral v ruce volant. Svíral ho tak pevně, že mu na jeho zápěstí vyšli žily které dokazovali to jak moc v tuto chvíli je naštvaný. Dávno jsem vystřízlivěla když se mě pokoušel dostat z rukou paparazzi do svého auta, byl to obrovský nátlak, a já ze sebe nedokázala vydat za ten čas ani jednu hlásku. Prudce zastavil auto, ze kterého ve stejnou chvíli rychlosti vystoupil, a nezapomněl tak prasknout dveřmi.

Hleděla jsem na temné okolí, byla temná noc vítr byl silný a tak nepříjemně foukal. Byli zde rozsvícené jenom lampy, nacházeli jsme se na místě které mi nahánělo husí kůži, při vzpomínce která se tu udála naposled. V ten den byl stejně tak naštvaný, v ten den byla stejně tak vážná situace, jako dnes. V den den se mé tělo třáslo strachem a napětím co bude dál, tak jako dnes. A já byla stále stejně nejistá, jako v tu dobu. Protože jsem věděla že svůj hněv nedokáže ovládat, protože jsem věděla čeho byl schopný v takovém stavu. Měla jsem strach, strach z toho co bude následovat až vystoupím z auta také.

Byl otočený zády, opíral se o zábradlí a zhluboka dýchal, snažil se uklidnit jenže podle jeho výrazu se mu to ani trochu nedařilo. Cítila jsem své bušící srdce, a měla pocit že snad na místě zkolabují. Dnes bylo však něco jiné než v ten den, v ten den jsem nečekala to v jakém světlu se mi ukáže, ale dnes možná hluboko uvnitř v sobě očekávám jeho chování. Nervózně jsem si promnula své ruce, a zhluboka se nadechla. Snažila jsem se dodat si odvahu, snažila jsem se být silná. Jenže bylo to marné, mé myšlenky bloudili jen k jedné vzpomínce, na kterou jsem nerada vzpomínala.

***
„Co tu děláme?." Zadržovala jsem své slzy, bylo to tu strašidelné samá tma, a jen ticho nic víc. Nikdo jiný než my tu nebyl. Jeho oči byli najednou tak černé, a to mi nahánělo ještě větší strach, ruce se mi třásli od zimy.

„Nesnášim když mi někdo lže Hayi, tak moc to nesnáším a věř že mám na to svůj důvod." Zavrčel hrubě jako nějaká šelma, ustoupila jsem raději od něho dál, v očích měl plameny, a já ho v tuto chvíli nepoznávala. Dlouhými kroky se znovu přiblížil k mé maličkosti, a já tak znovu ustoupila o několik kroků od něho, slzy mi stékly po tváři, díval se na mě s naprostou nenávisti.

„Mě lhát nebudeš, i kdyby jsi mi lhala stokrát se tu zkurvenou pravdu dozvím." Zařval hlasitě pod tím náporem jsem se musela skrčit, v tom šoku jsem narazila do zábradlí a doufala tak že se zastaví v kroku, jenže marně stále ke mě na dále mířil jako predátor. Podívala jsem se dolů a na sucho polkla nad tím jaká to byla výška. Proboha...to je snad zlý sen.

„Já nevěděla že tam budou." Vyhrkla jsem ve snáze ho zastaví či obměkčit.

„Tak proč jsi se i v tom případě znovu nevrátila?." Na jeho tváři se objevil ďábelský úsměv který nepřinášel nic dobrého.

„O co ti jde, jsou to mé přátelé, tohle nejsi ty." Odvětila jsem, můj hlas se třásl společně s mým tělem, měla jsem obrovský strach který se mě zmocňoval.

„Ujasníme si věci, nesnáším lhaní a ty jsi mi dnes lhala do telefonu..do očí..víš co se stane když mi někdo lže?!." Byl ode mě kousíček, zavřela jsem oči když se naklonil a následně mi do ouška zašeptal.

„Zničím ho."

Vykřikla jsem když do mě silně strčil jednou rukou, stihla jsem se včas chytit zábradlí abych nespadla dolů. Z očí mi tekly proudy slz, srdce mi začalo bít o závod, v krku jsem měla naprosté sucho, zdálo se že se nedokážu už více nadechnout.

„Prosim přestaň." Vzlykla jsem zoufale. Měla jsem z něho strach, obávala jsem se o svůj život. Šel z něho cítit alkohol, který tuhle situaci ještě více zhoršil, nebyl při smyslech, tohle nemůže myslet vážně. Hlasitě jsem vykřikla když do mě znovu strčil a já se tak chytla ještě pevněji zábradlí. Mé tělo bylo nakloněné a já se pevně držela zábradlí, abych nespadla z mostu dolů, jenže to klouzalo a já tak byla nahrána.