Don't leave me love | j.jk

21-kapitola

,,Jsem ti vděčná JeeNo, za všechno." Děkovně jsem na něho pohlédla, mezitím co mi pomohl přinést mé staré oblečení které jsem měla stále u svých rodičů. Domu jsem nevrátit nemínila, a proto se zabydlela v našem baráčku po babičce, který zdědila maminka. Dlouho byl opuštěný, a pořádně jsme ho ani nenavštěvovali, sloužím pouze k památce či komplikovaným situacím ve které právě jsem proto je také zabydlený. Nemohl mě tak najít, a nemohl mě tak najít ani nikdo jiný za což jsem byla ráda. Musela jsem být prostě sama, chtěla jsem být sama. Byla jsem se vším smířená, byla jsem smířená s tím že naší lásce musím dát jednou pro vše sbohem.

Protože v ten den, kdy jsem vše viděla na vlastní oči, ten den mi zlomil srdce na několik kousků, a ty kousky nepůjdou nikdy znovu slepit. Uběhli několik týdnů, a já se dávala pomalu dohromady, protože jsem se přece jenom nemohla úkryt před světem a musela čelit problémům a postavit se tomu co mě čeká, avšak nikdy nezapomenu na dny které mě dostali do kolen, v tu noc jsem plakala tak moc plakala, křičela, propadla stresu který na mě do teď doléhá, myslela jsem že mi samota pomůže, že najdu východisko jenže bolelo to ještě více, vědomí že se schází s nějakou jinou, že mě dokázal vyměnit tak rychle, stačilo mi to co jsem viděla, a nechtěla více slyšet ani vidět, zlomil mi srdce. Dokázal to, nakonec to stejně udělal.

,,Hayi..víš že mě děkovat nemusíš, dělám to rád." Upřímně se usmál, chtěla jsem mu úsměv opětovat, jenže to nebylo lehké, nemohla jsem se usmívat když jsem uvnitř pomalu umírala. Nebyla jsem smířená s faktem že dal svůj život budu žít aniž by byl po mém boku, neuměla jsem si ani představit jaké to bude, jen jsem cítila bolest a věděla že bude ještě větší, že bez něho se budu pomalu topit v nejhlubších hlubinách, jenže nemohla jsem už na dále sním být. A proto se musela smířit s faktem že naše štěstí pominulo, byla to má volba a tohle trápení muselo skončit, protože jsem to dělala pro sebe, pro svůj klid a svojí svobodu kterou jsem zavrhla jako mladičká dívka.

Jediné co jsem kdy chtěla bylo být milovaná, cítit lásku kterou jsem vídala ve filmech. Tu lásku mi dal, a tou láskou jsem přišla o mnohé a také mi mnohé přinesla, jenže netrvá věcně. Má láska k němu nevyhasla, na vždy bude mužem kterému mé srdce patří, jenže já zavrhla sebe samotnou. A najednou jsem cítila veškerou tu ztrátu sebe samotné. Cítila jsem se tak poslední dny neustále, lítost toho že nemohu napravit to co jsem si sama vybrala.

,,Opravdu jsi rozhodnutá mu rozvodové papíry předat osobně?." Zeptá se mě s obavami v očích, a já tak nervózně zamrkám očima. Na nic z toho jsem nebyla připravená, nebyla jsem připravena na to že můj další strávený život nebudu žít po jeho boku.

,,Nemám na výběr, pokud mu je sama nepředám nic z toho nebude brát vážně." Odvětím s povzdechem na čemž chápavě přikývne.

,,Nebuď smutná...všechno špatné přejde." Věnuje mi povzbudivý úsměv a také mě lehce pohladí po tváři, jeho jemné gesto mi vytvoří maličký úsměv.

,,Je to těžké...byl jediným mužem v mém životě až do této chvíle." Odvětím s těžkostí v srdci , byl vlastně celým mým životem. S ním jsem se stala ženou, byl mým přítelem, bezpečím, domovem, vším.

,,Nedokážu to pochopit.." Dodám a znovu tak neudržím své slzy které mi stečou po tváři, zatváří se lítostivě a na to mě hned sevře ve svém objetí, jemně mě tak hladí ve vlasech mezitím co já tiše pláču, z mé hlavy nedokážu vymazat obrázek té jiné ženy...jak jen mohl..

,,Musíš se soustředit pouze na sebe...jsi mnohem důležitější." Jeho jemný hlas mi proniká do uších, a já si tak utřu své slzy. Musela jsem se přes ti přenést, musela jsem žít dál i když bez něho, chtěla jsem už být jen šťastná i když jsem v hloubi duši věděla že bez něho šťastná nikdy nebudu.