Láska zabíjí

18. května: život

„No a tady je ošetřovna," ukázal jsem na zavřené bílé dveře potom, co jsem ti ukázal všechno od ložnic přes umývárny až po sklad s čistícími prostředky a výklenek, ve kterým šukal snad každej, koho tady znám jménem. „Ale to už asi víš," dodal jsem při pohledu na náplast na tvém obličeji.

„Jo, vím," pousmál ses. „Ale myslím, že jsem odvedl lepší práci než kluk, kterej tam pracuje. Působil trochu bezradně." To bylo úplně poprvé, co jsem slyšel tvůj smích.

„Nejspíš jsi narazil na Taehyunga," dedukoval jsem. „Teprve se zaučuje. Dej mu rok, nebo dva a bude z něj parádní chirurg." Zahleděl jsem se na tvou tvář pozlacenou paprsky zapadajícího slunce a na moment si pomyslel, že to, co jsem právě řekl, je pravda, ne jen hloupý vtip. Vždycky okolo tebe poletoval nádech naděje a bezpečí, i když sis to sám neuvědomoval. Stejně tak jsem si to tehdy neuvědomoval ani já, a proto jsem tě chtěl obejít se slovy: „Tak zas někdy, Hoseok-ssi. Doufám, že sis užil VIP prohlídku."

Ty jsi mě však odejít nenechal, protože ti hlavou vrtalo: „A Namjoon?"

„Huh?" nechápavě jsem se zarazil. „Co s ním?"

„Myslel jsem, že mu jdeš vrátit tu zbraň."

„Jo, tohle," uchechtl jsem se. „Vlastně si myslím, že by se mohla hodit, takže..." Všiml jsem si, že se na mě díváš znepokojeně, a tak jsem se to pokusil obrátit ve vtip: „Však víš. Rád bych u sebe měl zbraň, až jednoho dne přestanu snášet Jinovy kecy. Jedna kulka pro něj a druhá pro mě," uculil jsem se na tebe, ovšem tobě se to stále nepozdávalo.

„Denně v naší zemi umírají masy lidí a ty bys s takovou lehkostí promarnil další dva životy?" vyčetl jsi mi.

„Copak na tom záleží?" pokrčil jsem rameny. „Celý dny neděláme nic jinýho, než že úplně zbytečně oddalujeme naši smrt. Jediný, co můžu dělat, je se tady pořád dokola poflakovat a doufat, že někdo najde lék. Že ta nemoc zázračně zmizí. Ani se tu s nikým nemůžu pořádně sblížit, pokud nechci riskovat, že jeden z nás onemocní," frustrovaně jsem rozhodil rukama. „Ne," zavrtěl jsem hlavou, „tohle není žádnej život," to slovo jsem vyplivl, jako by se mi při jeho vyslovení rozlil v puse jed. „Jenom ulpění na vidině něčeho, co už je dávno ztracený."

Po těchto slovech jsem se odebral pryč a nechal tě stát uprostřed chodby, aniž bych si vyslechl tvůj názor. Pravděpodobně mě tehdy ani nezajímalo, co si myslíš. Má prvotní zvědavost vyprchala, jenže co ta tvoje?