Láska zabíjí

Prolog

Tma. Světlo. Tma. Světlo.

Rychleji. Musím běžet rychleji, pokud chci uniknout před všudypřítomnou tmou. Hlavně se neohlížet.

Soustředil jsem se jen na oslepující světlo před sebou, jako by mě snad mělo spasit. Jako by za ním čekala skrýš, kde neexistuje čas. Protože o to přece šlo, ne? Hráli jsme s osudem o čas, jenž jsem považoval za pouhou iluzi.

Utíkal jsem ze všech sil, ale zdálo se, že hřejivé paprsky se vzdalují. Zoufale jsem k nim natahoval ruku, ale nedokázal jsem je uchopit. Nejspíš mi ani nechtěly pomoct. Jednalo se o pouhou návnadu. O falešnou naději, kterou jsem nesnášel.

Docházel mi dech. Obraz přede mnou se na nepatrný okamžik rozmazal a přesně tehdy jsem stoupl do prázdná. Neznámý prostor vyplnil můj výkřik, ale nebyl nikdo, kdo by jej slyšel. Zděšeně jsem máchal rukama ve vzduchu, dokud jsem nedopadl do čehosi zdánlivě měkkého.

Ohlédl jsem se za mizejícími paprsky a zjistil, že ležím v hromadě růží. Začal jsem se květinami zběsile prodírat, ale jen jsem se nořil čím dál tím hlouběji. Tak moc jsem toužil spatřit konec toho houští, že jsem vůbec nevnímal, jak se mi trny zarývají do kůže.

Cítil jsem tlak, který pomalu postupoval přes můj hrudník až k ramenům a krku. Naposledy jsem se slabě nadechl, jako bych se pouze potápěl ve vodě. Snažil jsem si nevšímat hrubých stonků, které pevně obepínaly celé mé tělo a nelítostně mě stahovaly dolů, jenže pak mi do obličeje spadl první rudý květ.

Světlo. Tma. Světlo. Tma.

S trhnutím jsem se probudil v kaluži potu. Srdce mi bušilo jako o závod a na hrudi jsem stále cítil nepříjemný tlak. S vytřeštěnýma očima a dlaní na neklidném srdci jsem se pokoušel popadnout dech.

Ze zvyku jsem pohledem zabloudil k posteli v rohu místnosti, kam skrz děravé záclony dopadal chladný měsíční svit. K mému překvapení v posteli někdo spal, a tak jsem potichu došel až k němu. Když jsem se však k neznámému sklonil, jeho obličej jsem nepoznával. Nevím, co jsem si myslel. Že tam najdu jeho? Že se vrátí, aby mě zachránil?

Hádám, že jsem v to tak trochu doufal, i když to bylo velmi pošetilé přání. I kdyby se vrátil, nedokázal by mě zachránit. Moc dobře jsem to věděl, a proto jsem si pomyslel, že můj život skončil, když do vlasů toho spícího kluka dopadl první okvětní lístek.