Láska zabíjí

14. června: pátrací četa

Oblékl jsem se do černého oblečení, které používala pátrací četa pro ochranu před vedrem. Už jsem zapomněl, jak nepohodlné ve skutečnosti je. „Fakt chceš jet s náma?" ujišťoval se Namjoon, zatímco jsem si zavazoval boty na dva pevné uzly. „Můžeš tady počkat a..."

„Už jsem se rozhodl," řekl jsem mu asi po desáté za poslední hodinu. „Cítil bych se blbě, kdybych jen nečinně přihlížel."

„Já to chápu," kývl, „ale nikdo neví, jestli se vrátíme za dva dny, nebo třeba dva týdny. Jen nechci, abys toho pak litoval, kdyby Hoseok..."

„Stihneme to," prohlásil jsem zatvrzele. „Musíme to stihnout," opravil jsem se a vyšvihl se na nohy.

Namjoon jen znovu přikývl a párkrát zatleskal, aby upoutal pozornost ostatních. „Tak fajn, bando, jdeme na to!" zavelel. „Pět dodávek po pěti lidech včetně řidiče jako obvykle. Támhle jsou bedny s jídlem, tak je naložíme a vyrážíme!"

Místností se ozvalo sborové „ano, pane", načež se všichni dali do pohybu. Nechápu, proč si Namjoon myslel, že se na další misi nedostane. Vedl si víc než obstojně. Zatímco my se váleli v peřinách a líbali se v dešti, se z Namjoon stal velitel jedné ze skupin pátrací čety. Působil skoro, jako by se pro tuto apokalypsu narodil.

Stejně jako Jin, který mě popadl za rukáv. „Ty," stiskl mou paži, „se drž u mě."

Odjeli jsme brzo ráno, takže jsem mohl pozorovat východ slunce. I když jsem jej sledoval téměř každý den, nikdy se mi neomrzel. Bylo na něm cosi kouzelného.

„Vychází slunce, měl by sis zakrýt obličej," upozornil mě Jin, jako bych to snad zapomněl. „Tady nejsi v opevněným úkrytu."

„Vím, co dělám," protočil jsem oči.

„V té písečné bouři to tak nevypadalo," neodpustil si poznamenat.

„Stalo se to před pěti lety," přetáhl jsem si přes obličej kuklu a následně si hlavu ještě zahalil do velké kapuce.

„Každýmu by došlo, že není dobrej nápad vycházet v tom největším pařáku," nenechal se odbýt.

„Tys byl v tu dobu taky venku," zkonstatoval jsem, i když to byl irelevantní argument. Já tehdy bezmyšlenkovitě bloudil po venku, zatímco on prohlížel s pátrací četou okolí.

„Ty si fakt nedáš pokoj, co?" uchechtl se. „Prostě se se mnou budeš hádat."

„Mám pocit, že je to vzájemný."

„A přesně proto si tolik rozumíme."

„Ani bych neřekl."

„Ale teď vážně," pronesl Jin o něco seriózněji. „Proč jsi chtěl jet s náma? Nejsi tu k ničemu užitečnej, ani už k pátrací četě nepatříš."

„Je to to nejmenší, co pro Hoseoka můžu udělat," odpověděl jsem popravdě.

„Já ti nevím," zaváhal. „Nepřijde ti to zbabělý? Nesnažíš se ve skutečnosti jen utýct, abys nemusel sledovat, jak umírá?" tipoval. „Nebo abys naopak nemusel žít ve strachu, že tě přijde podříznout, až usoudí, že jeho život je cennější než ten tvůj?"

„Ne," pobaveně jsem kroutil hlavou. „Dělám to, protože mi na něm záleží. Je to takhle jednoduchý."

„Jednoduchý?" zopakoval nedůvěřivě. „Spíš zbytečně složitý."

„Proč myslíš?"

„Protože to, co pro něj děláš, zavání zamilováním, a to za posledních sedm let ještě nikdy k ničemu jednoduchýmu nevedlo."