Láska zabíjí

19. května: dopisy, filmy a milenci

Kamarádit se s Namjoonem představovalo hned několik výhod, jak jsi sám brzo zjistil. Jelikož se sem dostal jako jeden z prvních a nikdy neměl ve zvyku příliš odmlouvat, třebaže v duchu protestoval ze všech nejvíc, nedopatřením se z něj stal velice podstatný článek celé organizace. Rád jsem ho nazýval „pošťák Joon", protože to znělo otřesně. Vůbec se to k němu nehodilo, ale nemohl popřít, že opravdu sloužil jako poslíček mezi jednotlivými tábory.

Nikdy jsem ti to neprozradil, ale dřív jsem si díky Namjoonově pomoci dopisoval s někým z jiného tábora. Netuším, jak se ta osoba jmenovala nebo jak vypadala. Pamatuji si jen srdíčko v pravém dolním rohu každé zprávy. Tak trochu jsem si tehdy připadal, jako bychom vyzráli nad nemocí zužující svět. Jako bychom našli lék. Netrvalo však dlouho a další dopis už jsem nikdy nedostal, protože srdce té osoby ve skutečnosti patřilo někomu jinému. Musím přiznat, že jsem se tehdy cítil podvedeně, ale aspoň jsem nebyl já ten mrtvej. Tehdy jsem ještě věřil, že život má smysl. Díky pseudo románku, který očividně nikam nevedl.

Další z výhod Namjoonova přátelství byl mimo jiné i přístup na místo, o němž věděl jen on, já a Eunji. Mrzí mě, že jsem ti ho nikdy neukázal. Určitě by se ti líbil výhled na zpustošenou krajinu. Kdybych ti ji ukázal, nevěřil bys, že se tu kdysi rozprostíralo město hemžící se lidmi, kteří si spěchají splnit i ty nejtroufalejší sny.

Přesně tam jsem vysedával, když mě nad ránem našel Namjoon. „Jin říkal, žes ze skladu ukradl revolver," podotkl místo pozdravu a posadil se vedle mě.

„Jenom jsem si ho půjčil," nespouštěl jsem oči z prvních paprsků deroucích se na obzor.

„To je od tebe hezký," Namjoon hleděl stejným směrem, „ale kdy ho hodláš vrátit?"

„Až ho nebudu potřebovat," odvětil jsem prostě.

„Nebudeš potřebovat?" podivil se.

„Hm," přikývl jsem, aniž bych cokoliv vysvětloval.

Znal mě dost dobře na to, aby věděl, že nemá smysl snažit se ze mě páčit něco víc, a tak si jen povzdechl. „Ve skladu by si mohli všimnout, že chybí," upozornil mě.

„No a?" ušklíbl jsem se. „I kdyby na to někdo přišel, co mi udělají? Zabijou mě?" napadlo mě. „To asi těžko. Potřebují mě živýho, pokud si chcou udržet reputaci."

„Vojáci tě nezabijou, ale Jin by mohl," zastínil si oči dlaní. „Nelíbí se mu, že se tu potuluješ, jak se ti zlíbí."

„Nezabije mě," odbyl jsem ho. „Ve skutečnosti mě totiž potřebuje. Potřebuje někoho, kdo ho bude každej den vysírat, protože jinak by se ukousal nudou." A taky mě potřeboval proto, že jsem ve chvílích, kdy už se monotónnost stávala neúnosnou, kývl na nezávaznej sex. Vlastně jsme byli geniální kombinace. On by nikdy nemiloval nikoho víc než sám sebe a já si byl jistej, že se dřív zamiluju do Namjoona než do egoisty, jako je Jin. Navíc by nikoho nenapadlo, že si spolu něco začneme zrovna my dva, takže jsme se vyhnuli dotěrným dotazům a drbům.

„Víš," Namjoon mi věnoval soucitný pohled, „poslední dobou se mi taky nezamlouvá, že skoro nikdy nejsi k nalezení."

„Tak už i ty?" naoko naštvaně jsem se na něj otočil a dramaticky se popadl za hrudník. „Stejně jako Jin jsi přesvědčenej, že jsme se ocitli v akčním sci-fi?" Nedopatřením mi zacukalo v koutcích. „Promiň, ale kdyby tohle celý byla nějaká ďábelská společnost, která na nás chce provádět pokusy nebo něco podobnýho, už bych na to přišel. Vyznám se tu líp než ty a Jin dohromady."

„Tak jsem to nemyslel," ani Namjoon se neubránil úsměvu. Pak ale opět zvážněl. „Chtěl jsem ti říct, že... Že se nemusíš všech stranit. Klidně si vem celej arzenál, pokud po tom toužíš, ale aspoň po večeři zůstaň s ostatníma," nabádal mě. „Vždyť víš, že nejsi jedinej, kdo si chce ostatní držet od těla. Není se čeho bát. Maximálně toho, že budeš míň osamělej."

„Nejsem osamělej, jenom..." Ztracenej, chtěl jsem vyslovit, ale bál se, že to vyzní moc pateticky. Proto ze mě nakonec vypadlo: „Kdy jsi naposledy viděl nějakej film?"

„Film?" zadumaně nakrčil obočí. „Asi před tímhle vším, já... Nevzpomínám si," přiznal.

„Tak nějakej najdi," poručil jsem.

„He?"

„Minule jsi mi dotáhl kytaru, určitě zvládneš najít i funkční notebook s pár staženýma filmama," upřesnil jsem.

„Vzal jsem ji, protože jsem na ni náhodou narazil," namítl. „Nevím, kdy a jestli vůbec," zdůraznil, „mě pátrací četa vezme znovu na misi. A už vůbec nevím, jestli budu mít při zachraňování lidí čas na sbírání předmětů pro tvoje pobavení."

„Promiň, úplně jsem zapomněl, že máš vyšší poslání," opáčil jsem opovržlivě a zvedl se k odchodu.

„Nikdo tě tady nedrží," připomněl podrážděně. Nevěděl jsem, co mu na to mám říct, protože měl pravdu. Místo odpovědi jsem se na něj proto naposledy otočil a pozoroval vyprahlou scenérii za jeho siluetou.

Horší než fakt, že Namjoon mívá pravdu až nezdravě často, bylo pouze uvědomění, že si ani jeden z nás nevzpomínal, kdy naposledy pršelo.