Láska zabíjí

10. června: návštěva

Plnej úzkosti a napětí jsem vešel do místnosti načichlé dezinfekcí a spatřil tě, jak ležíš v jedné z postelí. Na tvé pobledlé pleti vyčnívaly tmavé kruhy pod očima a na zemi se válelo pár okvětních lístků.

„Ahoj," špitl jsem a přistoupil k tobě. Upocené dlaně jsem si utíral do kalhot a pohled klopil k zemi.

„Páni," vydechl jsi užasle. „Už jsem se bál, že se tu neukážeš."

„Takže se nezlobíš?"

„Proč bych se měl zlobit?" uchechtl ses. „Neudělal jsi nic špatnýho."

„Já vím, ale..."

„Jenom je mi trochu trapně," skočil jsi mi do řeči, protože jsi viděl, že nenacházím vhodná slova.

„Trapně?" nakrčil jsem obočí.

„Hm," přikývl jsi. „Kvůli té nemoci se cítím, jako bych ti vyznával lásku v každý posraný vteřině svýho života."

„Za svoje city se přece nemusíš stydět," namítl jsem. „Vlastně mi to celkem lichotí," usmál jsem se potom, co jsem se ti konečně odvážil podívat do očí.

„Blbče," chtěl jsi po mně hodit polštář, ale rozkašlal ses tak, že ses musel posadit, aby ses neudusil dalším přívalem okvětních lístků.

„Vlastně," spustil jsem, když jsi pak opět popadl dech, „jsem ti něco přinesl."

„Chceš, abych se zabil?" skepticky jsi shlédl na revolver, který jsem odložil na noční stolek vedle tvé postele. „Nebo mám snad zabít tebe?" krčil jsi obočí.

„Leda bys na tom trval," zasmál jsem se posadil se vedle tebe. „Spíš jsem si ale říkal, že bys ho mohl předat Namjoonovi," vysvětlil jsem. „Já sám se k tomu pořád nemůžu dokopat, a tak mě napadlo, že až se uzdravíš..."

„Cože?"

„Taehyung ti to ještě neřekl?" divil jsem se. „Do tábora, kterej není tak daleko odsud, se dostal chirurg, kterej by tě mohl operovat."

Nedokážu popsat úlevu, která se rozlila po celém tvém těle, když jsi to slyšel. I přes veškerou bolest jsi byl štěstím bez sebe, takže už zbývalo udělat jediné. Musel jsem tuto milosrdnou lež proměnit v realitu.