Láska zabíjí

11. června: písečná bouře

„Co že jsi mu řekl?!" vyšiloval Namjoon. „Vždyť moc dobře víš, že o chirurgy je nouze! Už je to dlouho, co na operaci přijali někoho z našeho tábora," nepřestával lamentovat. „Ani nevím, jestli je nějaký chirurg ještě naživu."

„Tak to půjdeme zjistit," rozhodl jsem.

„Chceš navštívit každej z třiceti tří táborů v zemi?" jeho hlas zněl všelijak, jen ne optimisticky.

„Když budeme mít štěstí, nebudeme muset jet daleko," nevzdával jsem to.

„Ty nemíváš štěstí," připomněl.

„Ale Hoseok jo," tvrdil jsem. „Prosím," málem jsem ho musel odprosit na kolenou, ale nakonec svolil.

„Tak fajn," souhlasil nakonec. „Doufám, že ti ale došlo, že tuhle záchranou akci musí schválit velitel pátrací čety, že jo?"

A tak jsem skončil v Jinově kanceláři a zkratkovitě vysvětloval, o co ho žádám.

„Yoongi-ah," oslovil mě Jin tónem, ze kterého jsem nedokázal vyčíst, jestli by mi radši prohnal kulku hlavou, nebo by si to se mnou spíš chtěl rozdat na stole přímo uprostřed místnosti. Z úvah nad tím, jaká možnost se mi zamlouvá víc, mě vytrhla až štiplavá poznámka: „Ještě jsi mi nesplatil to, že jsem tě zachránil z písečné bouře, a už po mně chceš něco dalšího? To není moc zdvořilý."

„Kolikrát ti mám opakovat, že ti nic nedlužím?" utrousil jsem podrážděně. „Klidně jsi mě tam mohl nechat. Neprosil jsem se tě, abys mě dotáhl sem," zoufale jsem došel až k němu a práskl rukama do stolu. „Hnít tady není žádná spása, tak si přestaň hrát na zkurvenýho mesiáše!"

„Fajn," uznale přikývl a postavil se na nohy. „V tom případě předpokládám, že ti nebude vadit, když tě na místě zastřelím," prohlásil chladně, načež bez ostychu namířil na moje čelo zbraň, kterou schovával ve vrchním šuplíku.

Slibnej začátek, pomyslel jsem si. Aspoň už vím, nad kterou variantou celou dobu uvažoval on.