Láska zabíjí

25. května: rozptýlení

Chtěl jsem Namjoonovi dokázat, že se mýlil, a tak jsem ho místo útěku poslechl a po večeři se přidal k ostatním ve společenské místnosti. Ne že by mi to pomohlo cítit se míň osaměle. Davy nikdy nebyly nic pro mě. Sakra. Proč se musel Namjoon plést zrovna v tomto?

Ani po večerech se tedy nedělo nic zajímavého, dokud jsem tě jednou nenašel vysedávat na pohovce se zkříženýma nohama a kytarou v klíně. Potichu jsi brnkal na rozladěné struny, zatímco si ostatní hlasitě povídali.

„Opatrně," pokáral jsem tě a sedl si do křesla naproti. „Držíš dárek od mé životní lásky."

„Cože?" nechápal jsi, ale i přesto jsi opatrně odložil kytaru stranou, jako by se měla každou chvílí rozpadnout.

„Většinou si říká Namjoon, ale je to muž mnoha jmen," objasnil jsem.

„Promiň, nevěděl jsem, že..."

„Dělám si srandu," skočil jsem ti se smíchem do řeči. „Klidně hraj dál, ta kytara ani není moje." Potom jsem radši dodal: „A s Namjoonem nechodím."

„Zahraj něco," pobídl jsi mě. „Mně to stejně moc nejde."

„Jen potřebuješ víš uvolnit zápěstí," poznamenal jsem mezitím, co jsem se pro kytaru natahoval. „Tak co bys chtěl slyšet?"

„Nechám to na tobě," už zase ses na mě usmíval. „Stejně nevím, co znáš, tak..."

„Fajn," přikývl jsem. „Musím tě ale upozornit, že neumím zpívat."

„Určitě nejsi zas tak marnej," ubezpečoval jsi mě. „Tak do toho."

„Fajn," opakoval jsem, „ale nemáš právo si stěžovat, protože jsem tě varoval předem."

A tak jsem ti zahrál jednu z mnoha písní, které jsem tu složil. Už ani nevím, o čem jsem psal. Nejspíš se texty všech písní podobaly stejně jako dny strávené tady. Kdyby mi je teď někdo zahrál bez pauzy po sobě, ani bych nepoznal, kde jedna končí a druhá začíná.

Tobě to však nevadilo, protože jsi nadšeně vydechl: „Páni. Od koho to je?"

„Ode mě," rychle jsem ti kytaru vrátil, aby sis nevšiml, jak moc se stydím.

„Bylo to fakt dobrý, měl bys v psaní písniček pokračovat," nabádal jsi mě.

„Díky, ale nemusíš mi dávat falešný naděje," zvedl jsem se, protože do místnosti vešel Jin, se kterým jsem chtěl něco probrat. „Navíc mi už došly nápady. Není tu nic, co by mě inspirovalo."

„S tím bych ti mohlpomoct," chtěl jsi mi laškovně nabídnout, jenže já se vytratil dřív, než ses vůbec stačil nadechnout. Vždy jsem kráčel dva kroky před tebou, což se ti líbilo. Představoval jsem pro tebe rozptýlení, které jsem já sám postrádal. Dokázal sis to vychutnat, protože jsi žil v přítomným okamžiku. Já jsem ale nikdy nezůstával moc dlouho na jednom místě a až příliš pozdě mi došlo, že bych seměl zastavit.