Láska zabíjí

13. května: špatné rozhodnutí

Říká se, že čas všechno spraví. Rány se zahojí a bolest odezní. Dřív jsem tomu taky naivně věřil, jenže pak jsem potkal tebe.

Když jsem tě poprvé spatřil, seděl jsi zrovna v prázdné jídelně a trochu nesměle sis ošetřoval rány, které jsi utrpěl venku. Málem bych kolem otevřených dveří bezmyšlenkovitě prošel, kdybych si neuvědomil, že tvou tvář zde vidím poprvé.

„Jsi tu novej?" zvědavě jsem nakoukl dovnitř. Doteď si pamatuju, jak jsi na mě vyjukaně zamrkal.

„Hm," mírně jsi přikývl a zasyčel bolestí kvůli dezinfekci, kterou sis přiložil na svou pravou dlaň. Opřel jsem se o futra dveří a mlčky pozoroval, jak se svou dlaň pokoušíš obvázat obinadlem. „Co je?" obořil ses na mě. Hádám, že tě můj pichlavý pohled dost znervózňoval.

„Potřebuješ pomoc," zkonstatoval jsem a vydal se k tobě loudavým tempem.

„Ne, díky." Soustředěně jsi hleděl na své třesoucí se ruce a tvrdohlavě tvrdil: „Zvládnu to sám."

Posadil jsem se na stůl před tebou a dál si tě prohlížel. Vlasy ti padaly do čela a škrábanec na tváři jsi měl zakrytý nakřivo nalepenou náplastí. Neubránil jsem se mírnému úšklebku. Všichni totiž vypadali stejně, když se po příchodu rozkoukávali. Vyděšeně. Ztraceně. Zároveň ale vděčně, protože konečně našli úkryt. Nebo si to aspoň mysleli. Dřív jsem nově příchozích litoval, protože byli plní naděje. Možná jsem jim i trochu záviděl, protože mě veškerá naděje na plnohodnotný život již dávno opustila. Pozoroval jsem tě a necítil nic. Snad jen špetku zvědavosti jako vždy.

„Tak hele," položil jsem pravé chodidlo na židli mezi tvoje stehna a naklonil se k tobě, „nechci působit vlezle, ale očividně potřebuješ pomoc," shlédl jsem k tvým dlaním a vyrval ti z nich obvaz. „Nic mi do toho není, ale měl by sis dobře rozmyslet, s kým se tu budeš bavit. Jedno blbý rozhodnutí by tě mohlo stát život a to by byla škoda, nemyslíš?" Poučoval jsem tě, zatímco jsem ošetřoval tvou ruku. Nejspíš sis tehdy myslel, že jenom přeháním, ale já pokračoval: „Panuje tu dost napjatá atmosféra, víš? Lidi jsou nervózní a netrpěliví. Chcou, aby tohle peklo už skončilo," vytvořil jsem na tvé ruce malý uzel a následně jej schoval pod kousek obvazu, „jako by to byla posraná chřipková epidemie," odfrkl jsem si a zbytečně prudce jsem pustil tvé zápěstí. „Kdo by si byl pomyslel, že lidstvo nakonec dojede na vlastní emoce," přemítal jsem. „Pokud si myslíš, že jsi tady v bezpečí, tak se pleteš. Tady totiž teprve začíná opravdový peklo. Někdo se do tebe zamiluje a BUM!" rázně jsem tě popadl za ramena, až jsi šokovaně nadskočil. „Někdo na tebe znenadání namíří pistol jenom proto," sám jsem názorně vytasil revolver, kterej jsem už pár dní nosil u sebe, a přitiskl ti jej na hrudník, „že tě strašně miluje. No není to komický?" vydechl jsem se smíchem.

Ty jsi na mě dál zíral, jako bych byl naprostej maniak, a ztěžka jsi oddechoval. Avšak se zdálo, že jsi měl ten den štěstí, protože do jídelny vešel někdo další. „Yoongi-ah!" okřikl mě Jin, načež pohoršeně mlasknul. „Co jsme si říkali o zastrašování nováčků?"

„Nebylo to zastrašování," bránil jsem se. „Jen varování," mrkl jsem na tebe a trochu se odtáhl, takže jsem nohama opět houpal ve vzduchu.

„No jasně," Eunji otráveně protočila oči. Popadla mě za rameno, a tak jsem se na ni obrátil a zkřížil nohy uprostřed rozviklaného stolu. „Taky běžně ostatní varuju s revolverem v ruce," poukázala na zbraň ležící vedle mě. „Vážně by ses měl naučit, jak si najít kamarády bez použití násilí."

„Čím míň kamarádů, tím líp," připomněl jsem. „A navíc jsme za vodou, dokud máme Namjoona."

„Možná vy tři," utrousila odměřeně.

„Copak?" posunul jsem se k ní a rádoby starostlivě ji chytil za obě zápěstí. „Bojíš se, že se do tebe Namjoon zamiluje?" zazubil jsem se na Eunji, ale ona uhnula pohledem. „To snad ne!" vyřkl jsem fascinovaně. „Bojíš se, že se ty zamiluješ do něj!" dobíral jsem si ji.

„Přestaň," vyvlékla se z mého sevření a zahleděla se na tebe.

Nejspíš chtěla ještě něco dodat, ale to už se do toho jako vždy vložil Jin: „Tak fajn, to už by stačilo," jednou tlesknul a napochodoval přede mě. „Co kdybys místo obtěžování ostatních byl taky pro jednou užitečnej? Můžeš začít třeba tím, že vrátíš Namjoonovi tu bouchačku," nadhodil.

„No jasně, zrovna jsem měl v plánu jít ho hledat," oznámil jsem ironicky, seskočil ze stolu a zamířil k východu.

„Přesně to jsem si myslel," pronesl spokojeně Jin za mými zády. „A tak mě napadlo, jestli bys tady ehm..."

„Hoseok," rozpačitě jsi vyslovil své jméno, když ti došlo, že se na tebe Jin tázavě dívá.

„Ah," Jin se plácl do čela, „no jasně. Napadlo mě, jestli bys Hoseokovi neukázal, kde co najde, když už se tu zase hodláš bezprizorně promenádovat."

S protaženým obličejem jsem se na něj otočil. „Vážně je to nutný?" zaúpěl jsem.

„Vždyť to tady není zase tak velký, za chvilku to máte projitý," mávl nad tím rukou Jin.

„No právě," opáčil jsem. „Určitě na všechno brzo přijde sám."

„Ale Namjoon bude určitě rád, až uvidí novou tvář, nemám pravdu?" Jin nadzdvihl obočí.

„Argh, tak pojď," mávl jsem na tebe.

„Já věděl, že mě nezklameš," pochvaloval si Jin. „A Yoongi!" křikl za mnou, když jsem procházel dveřmi.

„Co zas?" znovu jsem se na něj obrátil.

„Něco sis zapomněl," poznamenal a hodil mi revolver, který jsem nechal povalovat se na stole.