Poprvé jsem se konečně zastavil, když jsem brečel v tvé posteli. Konečně mi to všechno začalo dávat smysl. Jak jsem mohl přehlídnout to, co jsi ty považoval za očividné? Nejspíš jsem s lidmi, jako je Jin, strávil moc času na to, aby mi včas došlo, že v sobě nemusím zapírat všechny pocity a emoce.
Jenže bylo pozdě. Tvůj stav byl natolik kritický, že už se nedalo dělat nic jiného, než si utřít slzy a donést batoh s tvými věcmi Namjoonovi. Mohl bych ti stokrát říct, že tě miluju, ale stejně bys nevnímal. Nedokázal bych tě přesvědčit o skutečnosti, že láska, kterou ke mně cítíš, není neopětovaná.
„Nechceš jet s náma?" ptal se Namjoon, když nakládal věci do auta. Ostatní včetně tebe už jen čekali na pokyn k odjezdu.
„Teď už mě k ničemu nepotřebuje," pokrčil jsem rameny. „Zůstanu tady."
„Minule ses nakonec docela hodil," usmál se. „Ale ptám se hlavně proto," najednou zvážněl, „že Hoseokovo zotavení bude trvat dost dlouho, takže tam už pravděpodobně zůstane. Není pro nás výhodný jezdit pořád tam a zpátky kvůli jednomu člověku," uvedl na pravou míru. „Takže je to na tobě," hodil do kufru poslední krabici čekající na odvoz. „Myslel jsem, že tě tady nic nedrží, tak..." pokoušel se mi mé rozhodnutí rozmluvit, aniž by věděl, že já už si dávno vybral.
„Zůstanu tady," opakoval jsem smířeně.
„Dobře, jak chceš," asi mu to pořád nedávalo smysl, ale přesto na mě mávl se slovy: „Tak zatím."
„Měj se," kývl jsem na něj, načež se za vámi zavřela garážová vrata a já si uvědomil, že už tě pravděpodobně nikdy neuvidím.
ČTEŠ
Láska zabíjí
FanfictionTuto fanfikci jsem napsala do Literární Hanahaki soutěže, kterou pořádá @souteze_a_vyzvy. Pokud chcete být trochu v obraze, co se tématu fanfikce týče, doporučuju si pročíst pravidla soutěže. A určitě pak taky omrkněte i povídky ostatních soutěžícíc...
