Láska zabíjí

26. června: z posledních sil

Když se pak dostavily prvotní příznaky, snažil jsem se to před ostatními tajit, ale moc dlouho mi to nevydrželo. Navíc jsem nebyl jediný, kdo onemocněl.

„Co tady děláš?" ptal jsem se Eunji, když jsem ji uprostřed noci našel plakat v umývárnách. „Stalo se něco?"

Vzhlédla ke mně s uslzenýma očima a natáhla ke mně sevřenou dlaň. Nic neříkala, jen svůj stisk povolila a ukázala mi jeden okvětní lístek. „Co mám dělat?" ptala se bezradně.

„Myslím, že možnosti znáš," s povzdechem jsem se posadil vedle ní.

„Tak jsem to nemyslela," zavrtěla hlavou a utřela si slzy do rukávu mikiny. „Mám na mysli... Co děláš celý dny, když víš, že brzo umřeš?" ruce a rty se jí třásly.

„Tak různě," pokrčil jsem rameny. „Koukám pořád dokola na stejný filmy, o který jsem kdysi řekl Namjoonovi, ale doteď jsem je neviděl. Vyhýbám se Jinovi, protože chci vidět kohokoliv jinýho, až nadejde moje poslední hodinka. Píšu dopisy Hoseokovi, přemýšlím nad..."

„Píšeš dopisy Hoseokovi?" zopakovala překvapeně.

„Jo," přikývl jsem. „Působí to moc uboze?" ptal jsem se rozpačitě.

„Vůbec ne," začala trhat okvětní lístek, který stále držela, a nechala jeho střípky padat na zem. „Jenom si říkám, jestli by nebylo míň komplikovaný mu to říct osobně. Mohl jsi přeci jet s ním. Proč jsi zůstal tady?"

„Abysme mohli marodit společně," spiklenecky jsem na ni mrknul. Ona jen protočila oči, a tak jsem přiznal: „Nechci, aby sledoval, jak umírám."

„Ale i přesto si ve skrytu duše přeješ, aby se tu ukázal," podotkla.

„Hm," pokýval jsem hlavou. „Na jednu stranu mám pocit, že už si nemáme co říct, ale hned potom si vzpomenu na milion různých věcí, který jsem mu nestihl říct. Vlastně vám všem," uvědomil jsem si. „Když Hoseok onemocněl, říkal jsem si, co si bez něj počnu, jenže teď přemýšlím nad tím stejným. Co bez vás všech budu sakra dělat?"

„Myslela jsem, žes mě přišel rozveselit," napomenula mě.

„Promiň," soucitně jsem ji chytil za ruku.

„To je dobrý," setřela si poslední slzy a opřela si hlavu o moje rameno. „Umírání nejspíš nemá být veselý," usoudila. „Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby to už skončilo. Takhle se všichni jen zbytečně trápíme."

„Jenže přesně o tom život je, ne?"

Chvíli jsme jen tak seděli a místy vykašlávali chuchvalce listů, dokud se Eunji nezeptala: „Kdy hodláš přestat psát ty dopisy?"

„Za chvilku," odvětil jsem. „Vlastně už jsme skoro na konci." Snažil jsem se udržet pozornost, ale víčka se mi zavírala únavou.

„Nepřijde ti ten konec trochu otevřenej?" zakabonila se. „Nikdo nemá rád otevřený konce."

„Pořád lepší než smutnej konec," protestoval jsem. „Nechci, aby si mě Hoseok pamatoval jako smutnej konec."

„Takže to fakt necháš skončit takhle?" vrtalo jí hlavou.

„Proč ne?" pomalu jsem nechal svůj trup a hlavu klesnout na tvrdou podlahu. „Na pokračování jsem stejně moc unavenej," protáhl jsem se a zavřel oči.

Přísahám, že se to tak stalo. Víceméně. S malými odchylkami. Pokud tě zajímá pokračování, musíš si ho přijet poslechnout, protože už skoro neudržím propisku v ruce. Nevím, kolik času mi zbývá, ale cítím, že ne mnoho. Taehyung mi sice podsouvá tolik prášků, že nepoznám, kdy jeden den končí a druhý začíná, ale i přesto se zdráhám zavřít oči, protože se bojím, že už je znovu neotevřu. Aspoň už teď vím, jak ses tehdy cítil. Utlumenej. Prázdnej. Vytrženej z reality. Zkrátka pořádně nadopovanej.

Netuším, co všechno si po operaci pamatuješ, a proto bych si moc rád poslechl tvou verzi příběhu, kdybych měl času nazbyt. Nemysli si však, že čehokoliv lituju. Těch pár momentů s tebou totiž nebylo přežívání. Bylo to úplně všechno, jen ne stereotyp a nuda. Nevadí mi, že to netrvalo dlouho, protože čas je relativní.

Už druhým měsícem ležím na ošetřovně, ale zdá se mi to jako dva roky. Jedna hodina s tebou mi připadala jako pouhá minuta a napsat každý další slovo ochablou rukou mi přijde jako věčnost.

Promiň, že ti nemůžu dát víc než otevřenej konec. Jenže se bohužel přesně tak cítím. Jako otevřenej konec. Nedokončenej příběh. Pokud někdy objevím konec, slibuju, že ti dám vědět. Obávám se však, že by to mohlo chvíli trvat, tak se do té doby pokus zůstat naživu.

A teď už jdi. Pravidlo 9, vzpomínáš? Já ho dodržet nedokázal, ale ty bys teď mohl...

P.S. Doufám, že jsi Namjoonovi vrátil ten revolver!!