Po tom incidentu jsem se ti začal vyhýbat. Myslel jsem, že je to vzájemné, protože jsem tě skoro nevídal. Když ses však přestal ukazovat i na společných večeřích, došlo mi, že něco nehraje.
Jasně, že mě hned napadlo zajít se podívat na ošetřovnu. Bylo až bolestně očividné, co se ti stalo. Já se však děsil představy, že kvůli mně umřeš v obrovských bolestech, a proto jsem na chodbě zastavil Eunji, která zrovna kráčela na oběd. „Neviděla jsi Hoseoka?" naléhal jsem. Bože. Tak moc jsem si přál, aby řekla, že tě jen přemístili do jinýho tábora, jenže už jsem to dělal zase. Žil jsem s falešnou nadějí, že je všechno v pohodě.
To, že v pohodě nebylo vůbec nic, prozrazoval výraz, který mi Eunji věnovala. „Ty to nevíš?" divila se. „Už dva týdny leží na ošetřovně."
„Proč?" vypadlo ze mě.
„No, proč asi?" protočila oči. „Neměl ses s ním vůbec bavit, pokud jsi to s ním nemyslel vážně," vyčetla mi s rukama založenýma na hrudi.
„Nenapadlo mě, že..." chtěl jsem se ohradit, ale Eunji nemělo smysl nic vysvětlovat. „Argh, to je jedno. Je mu moc špatně?" vyzvídal jsem.
„Proč se ho nezeptáš sám?" navrhla a vydala se dál chodbou.
„Co když mě nechce vidět?" přemýšlel jsem nahlas.
Ani se na mě neotočila, jen za chůze zvolala: „Pak tě zabije tou bouchačkou, kterou pořád paranoidně nosíš u sebe!"
No, jo. Úplně jsem zapomněl. Nevíš, proč jsem ten revolver ještě nevrátil?
ČTEŠ
Láska zabíjí
FanfictionTuto fanfikci jsem napsala do Literární Hanahaki soutěže, kterou pořádá @souteze_a_vyzvy. Pokud chcete být trochu v obraze, co se tématu fanfikce týče, doporučuju si pročíst pravidla soutěže. A určitě pak taky omrkněte i povídky ostatních soutěžícíc...
