Láska zabíjí

30. května: trocha historie

„Víš, co mi pořád vrtá hlavou?" nadnesl jsi, když jsme se váleli v čerstvě povlečené posteli v liduprázdné ošetřovně.

„Co?" chtěl jsem vědět.

„Když jsme se poprvé potkali, říkal jsi něco o tom, že by mě někdo mohl zabít, když se do mě zamiluje," připomněl jsi.

„Nikdo ti to neřekl?" Udiveně jsem se vyšvihl do sedu, ale pak jsem si uvědomil: „Ne. Jasně, že ti nic neřekli," dopáleně jsem zakroutil hlavou. „Proč taky, když je stokrát výhodnější to před tebou ututlat?"

„O čem to mluvíš?" zamračil ses a hodil si pod hlavu další polštář.

„Znáš Minseo?" zeptal jsem se. „Krátký vlasy, kulatý brýle," snažil jsem se ti napovědět. „Patří k pátrací četě, moc nemluví..."

„Jo, tahle!" rozvzpomněl ses. „Jak s tím ale souvisí?"

„Dřív chodila s jedním týpkem. Ani nevím, jak se jmenoval. Vypadali jako šťastnej pár, dokud nezačala vykašlávat první okvětní lístky," vyprávěl jsem. „Nebyla to ničí vina, jeho city zkrátka ochably. Ani nemusel nic říkat," podotkl jsem trpce. „Pak se ale ukázalo, že borec, kterej mezitím ležel tady, celou dobu marodil kvůli neopětované lásce k Minseo."

„Snad nechceš říct, že..."

„Copak jsi neposlouchal?" pokáral jsem tě. „Ten chudák nedokázal nečinně přihlížet jejímu utrpení. Poslední, co pro ni mohl udělat, bylo zachránit ji," pokračoval jsem. „Potom, co toho týpka zastřelil, se Minseo uzdravila, jenže... Když se pak ostatní doslechli, že jediná možnost, jak se uzdravit, je zabít toho, kdo ti lásku neopětuje, no... Řekněme, že někteří toho začali nepěkně využívat."

„Vždyť se to dá operovat!" namítl jsi. „Proč by..."

„To sice jo, ale na světe není dostatek chirurgů," podotkl jsem. „A navíc má ta operace jeden háček."

„Háček?" nadzdvihl jsi obočí. „Jakej háček?"

„Po odstranění všech květin z tvých plic už nikdy nebudeš schopnej zamilovat se do osoby, kvůli které jsi onemocněl."

„To zní jako odměna, ne jako problém," uchechtl ses.

„Když myslíš," nesnažil jsem se protestovat. Mnohem víc než bezcenná hádka mně totiž zajímalo: „Jak ses sem vůbec dostal?"

„Našla mě pátrací četa," odvětil jsi prostě.

„Jo, to nejspíš nás všechny," ušklíbl jsem se. „Spíš jsem tím ale myslel, co jsi dělal předtím? Proč jsi skončil tady?"

„Já... Ještě jsem to nikomu nevykládal," snažil ses usmívat, přestože tě moje otázka očividně rozhodila.

„Nemusíš mi to říkat," ujistil jsem tě. „Nic mi do toho..."

„Když ve zprávách poprvé ohlásili, že se po celým světě šíří nová nemoc, trávil jsem zrovna víkend u své sestry," rozpovídal ses najednou. „Vlastně jsme si ze začátku zákaz vycházení celkem užívali, protože jsme se předtím nevídali moc často kvůli škole a práci. Pak ale přišlo to nesnesitelný sucho a vedro, který trvalo snad nekonečně dlouho. Všechny obchody najednou zavřely, takže sehnat jídlo nebo cokoliv jinýho bylo dost obtížný. A aby toho nebylo málo," povzdechl sis, „přestal fungovat internet, takže se ségra nemohla spojit se svým přítelem, kterej bydlel na opačným konci státu."

„To mě mrzí," hryzl jsem se do rtu. Zvažoval jsem, zda dodávat, že to vláda se rozhodla odpojit všechny od internetu, protože zjistila, že – světe div se – lidé se dokáží zamilovat i přes video hovor. Dokud jsi znal obličej, jméno a hlas milované osoby, nebyl jsi imunní. Nakonec jsem ti to neřekl, protože mě napadlo, jakým směrem se tvoje historka bude ubírat. Beztak ses to později dozvěděl i beze mě. Nepotřeboval jsem být tím, kdo ti sebere jednu z posledních iluzí.

„Už před nějakou dobou se mi sestra svěřila s tím, že svýho přítele podezřívá z nevěry," pokračoval jsi. „K tomu, aby onemocněla, stačilo, že přestala věřit. Přestala věřit, že jí přítel lásku oplácí. Snažil jsem se jí to rozmluvit, ale nic nezabíralo," v očích se ti zaleskly slzy, a tak jsi ode mě odvrátil pohled. „Chtěl jsem v okolí vyhledat pomoc, ale narazil jsem jenom na protivnou starou paní a několik mrtvých," mírně ses při té vzpomínce zachvěl. „Všichni vypadali stejně. Vyděšený oči měli otevřený dokořán, pusu jim zaplnily červený květy a po hrudníku jim stékaly kapky krve. To kvůli tomu..."

Nedokázal jsi pokračovat, a tak jsem doplnil: „Kvůli trnům, který se z plic dostaly napovrch."

„Jo," vydechl jsi sklesle. „Nicméně," zavrtěl jsi hlavou, abys zahnal bolestivé vzpomínky, „jsem přišel pozdě. Tvrdil jsem, že chci najít pomoc za každou cenu, ale ve skutečnosti jsem bloudil po venku proto, že jsem se nedokázal dívat, jak moje sestra umírá. Ani jsem nesebral odvahu jí říct, že ji nedovedu zachránit. Jenom jsem jí dával falešný naděje."

„Dělal jsi, co jsi musel," chlácholil jsem tě.

Ty jsi mě ale napomenul: „Nedělej to."

„Co?" nechápal jsem.

„Teď dáváš falešný naděje ty mně," stěžoval sis. „Nebo si doopravdy myslíš, že jsem udělal správnou věc?"

„Já..."

„Pokud jo, tak jsi větší zbabělec, než jsem si myslel," upřímně ses mi zahleděl do očí.

„Co chceš, abych ti řekl? Že jsi měl zůstat s ní? Že jsi ji měl až do konce držet za ruku, protože se určitě strašně bála?" zmateně jsem na tebe hleděl. „Umřela by tak jako tak. Tvoje lítost jí život nevrátí," pronesl jsem rázně. „Takže ne," znovu jsem se rozvalil do voňavých peřin. „Nemyslím si, že ses zachoval špatně. Stejně tak si ale nemyslím, že ses zachoval správně, protože na život neexistuje žádnej posranej návod. Prostě jsi dělal, co jsi musel," zopakoval jsem s rukama za hlavou.

„Návod na život by se hodil," usoudil jsi po chvíli ticha a posunul se za mnou tak, že jsme leželi těsně vedle sebe.

„Tak nějakej sepiš," jemně jsem tě šťouchl loktem do paže. „Rád na něj pak napíšu kritickou recenzi."

„V tom případě bych se měl hodně snažit," zamanul sis s úsměvem.

„Kvůli mně?" uchechtl jsem se. „To nebude nutný. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposledy měl vysoká očekávání."