Láska zabíjí

Epilog

„Co to je?" Namjoon si prohlížel šestnáct obálek, které jsem mu předal. „Třináctýho května, osmnáctýho, devatenáctýho..." listoval mezi dopisy. „Já myslel, že marodíš, ne že ses dal na dráhu spisovatele," zasmál se.

„Musíš je doručit Hoseokovi," jeho řečí jsem si nevšímal.

„Nevím, kdy se dostanu do jeho tábora," nervózně si prohlížel rozklepaný nápis na poslední obálce. „Nejspíš nestihnu..." nedokázal větu dokončit.

„To mi tak nějak došlo," pokusil jsem se na něj usmát.

„Promiň, že jsme nestihli najít použitelnýho chirurga," provinile sklopil hlavu.

„To je dobrý," utěšoval jsem ho. „Stejně tu nejsem k ničemu užitečnej," vzpomněl jsem si na Jinova slova.

„Pleteš se," oponoval Namjoon. „Dobrej kámoš se hodí vždycky." Podíval se do mých otupělých očí. Ty jeho byly plné slz.

„Přestaň," napomenul jsem ho.

„S čím?" rychle zamrkal, aby slzy zahnal, ale moc se mu to nedařilo.

„Nesnaž se mě rozbrečet," ušklíbl jsem se. „Už tak se mi blbě dýchá," snažil jsem se vtipkovat, zatímco mi po obličeji stékaly slzy.

„Myslíš, že se na mě zlobí?" Namjoon stočil pohled k Eunji, která spala na vedlejší posteli.

„Jak by mohla?" opáčil jsem. „Na to je příliš zamilovaná."

Tu noc jsem nemohl spát. V jednu chvíli mě polilo horko, ve druhé zima. Tlak na hrudníku zesílil a já si myslel, že se udusím, když jsem se dávil rudými květy.

Nad ránem jsem si všiml, že sklenka s vodou na vedlejším nočním stolku je ještě plná. Něco bylo špatně. „Eunji-ah," natáhl jsem ruku k dívčině posteli, ale odezvy jsem se nedočkal. Vyplazil jsem se proto z vlastní postele a klekl si k ní. „Hej," zatřásl jsem s jejím ramenem, avšak její studené tělo se jen bezvládně přetočilo na záda. Vypadala stejně jako ostatní. Vyděšené oči, ústa plná okvětních lístků. Třesoucíma rukama jsem odkryl deku z jejího trupu, abych spatřil trny potřísněné krví, které potrhaly kromě jejího těla i přiléhavé triko.

„Vydržela dýl, než jsem čekal," ozval se ode dveří Jinův odměřený hlas.

„Co tady děláš?" chtěl jsem po něm něčím hodit, ale nezbývaly mi síly.

„Není to jasný?" se spokojeným úsměvem došel až ke mně. „Přišel jsem tě navštívit."

„Nestojím o tvoji pozornost," ani jsem se na něj nepodíval. Pořád jsem se skláněl nad Eunjiným tělem a utíral si slzy. „Nikdy jsi sem nechodil, tak s tím teď nemusíš začínat."

„Neboj," zazubil se, „už k tomu nebudu mít moc příležitostí. Víš, bavil jsem se s Taehyungem a dozvěděl se," položil mi ruku na rameno, „že to s tebou nevypadá moc dobře."

„Jdi do prdele," ošil jsem se, abych jeho dlaň setřásl.

„A přesně proto jsem tady," vysvětloval nerušeně dál. „Chci ti něco ukázat," natáhl ke mně ruku.

„Nemám zájem," chtěl jsem se schoulit zpátky pod vyhřátou peřinu. Když jsem se však pokusil postavit, podlomila se mi kolena, a tak jsem se s bolestným zaúpěním svalil na zem.

„No tak," dřepl si ke mně. „Aspoň jednou mě poslechni bez odmlouvání," požádal mě a znovu mi nabídl pomocnou ruku. „Prosím."

S protočením očí jsem stiskl jeho dlaň. On si mou ruku hodil okolo ramen a chytil mě okolo pasu. Nejspíš jsme vypadali dost komicky, když jsme se potáceli chodbami. Naštěstí však bylo dost brzo ráno na to, abychom kohokoliv potkali.