The Fairytale of Taekook

/4/

Jenom jsem chtěla říct, že se ty kapitoly nějak přecházely a že kapitola 4 rozhodně není po 2, ale nejde mi to bohužel opravit😢

Hned co Jimin vyšel z Jungkookových komnat, vydal se do svého pokoje. Když tam došel, chtěl si chvilku odpočinout, tak sebou plácnul na postel. Byl celkem unavený, takže skoro hned usnul.

Když se po pár hodinách probudil, venku už se začalo stmívat. Jimin se chtěl protáhnout a zvednout z postele, ale něčí dvě ruce kolem jeho pasu mu to nedovolily. Jimin se přetočil, aby se koukal do obličeje osobě, která ho objímá. Samozřejmě to nebyl nikdo jiný než slunce Jiminova života, Hobi. Jimin se usmál a vtiskl mu malý polibek na čelo. Hoseok otevřel oči a usmál se na svého roztomilého Chima. ,,Dobrý večer." zasmál se Hobi. ,,Dobrý-." odpověděl Jimin a zívl si. ,,Kdepak jsi byl, že jsi se vrátil tak unavený?" zeptal se Hobi.

,,Byl jsem na projížďce s princem Jungkookem." odpověděl prostě Jimin. ,,Byl jsi na romantické projížďce s princem Jungkookem místo mě?" zeptal se ve vtipu Hobi a na oko dělal uraženého. Jimin mu začal pokládat polibky na celou tvář, dokud se Hobi nezačal zase smát. ,,Nebyla to žádná romantická projížďka, na tu vezmu tebe. Princ už se mi pomalu hroutil z toho všeho nátlaku, co na něj jeho otec vyvíjí, tak jsem ho vzal na projížďku, aby si odpočinul od všech těch starostí. Jenže ta projížďka mu možná ještě ty starostí přidala." vysvětlil Jimin. ,,Jak to myslíš?" zeptal se zvědavě Hobi. ,,No nevím jestli ti to můžu říct." odpověděl Jimin. Rád by to Hoseokovi řekl, ale nevěděl, jestli by to princi nevadilo. ,,Prosím, vždyť víš, že to nikomu neřeknu." přemlouval ho Hobi. ,,Tak dobře. Když jsme s princem Jungkookem dojeli na mýtinu v lese, našel tam vílího chlapce v bezvědomí a vzal si ho sem do zámku." řekl Jimin. ,,Prosím, vážně to nikomu neříkej." dodal. ,,Neřeknu to nikomu neboj." usmál se Hobi. ,,A jestli se můžu ptát, co má princ v plánu s tím chlapcem?" zeptal se s obavami Hoseok. ,,Nemyslím si, že by mu princ ublížil nebo tak něco." zahnal jeho obavy Chim.

,,To je dobře, alespoň někdo se k vílám nechová jako zbytek společnosti." konstatoval Hobi. ,,To máš pravdu." řekl Jimin a věnoval Hoseokovi polibek na rty. Oba dva se na sebe usmáli a znovu se políbili o něco intenzivněji.

Mezitím, co Jimin spal v Hobiho objetí, Jungkook seděl u postele, ve které ležel vílí chlapec a četl knihu o rodu víl. Z knihy se dozvěděl, jak moc víly nesnášejí samotu, a že je většinou obtížné získat jejich důvěru. Taky potom spoustu faktů z vílí historie.

Už se schylovalo k desáté hodině, venku už panovala černočerná tma a jediné světlo poskytovaly hvězdy s měsícem a lampa v princově ložnici. Princ konečně zaklapl tu knihu. Jelikož chlapec spal v Jungkookovo posteli, ustlal si na pohovce, která byla též v jeho ložnici. Byl po celém dni velmi unavený, a tak usnul hned, jak ulehl na pohovku.

V noci Jungkooka probudila tupá rána. Vystřelil z pohovky a podíval se do místa, odkud slyšel ránu. Na zemi ležel vílí chlapec a potichu vzlykal. Princ se k němu vydal s úmyslem ho utěšit, ale když chlapec spatřil, že se k němu Jungkook blíží, rychle se začal odsouvat pryč od prince. Ale hned po chvíli zády narazil na stěnu a zakňučel nad tím. ,,Neboj maličký. Já ti neublížím. Chci ti pomoct." řekl velmi klidným hlasem Jungkook. Chlapec na prince upřel jeho uslzený vyděšený pohled, že kterého bylo poznat, že princi nevěří. ,,Nemusíš se mě bát. Já ti vážně nechci nic udělat. Chci ti jenom pomoct." usmál se Jungkook na chlapce. ,,Prosím, neboj se mě, nejsem jako zbytek naší zkažené společnosti. Já si nemyslím, že jsou víly špatné, nebo že by se jim mělo ubližovat. Řekl bych, že víly jsou i lepší než lidé, minimálně v chování. Nechápu tu jejich logiku v tom, proč jsou podle nich víly něco míň. Nikdy ti neublížím ano?" řekl chlapci Kook. Na tom bylo vidět, že už se nebojí tak moc.

,,Můžu jít blíž k tobě? Je to v pořádku?" zeptal se opatrně Jungkook. Chlapec se mu upřeně podíval do očí a po chvíli jemně přikývl. Princ se pomalu rozešel k vílímu chlapci. Když už byl u něho, klekl si k němu, aby byli na stejné úrovni. Chlapec stále tiše plakal. ,,Mohu?" zeptal se Jungkook a roztáhl ruce. Chlapec se nadechl a potom trhaně přikývl. Jungkook se k němu přiblížil a vtáhl si chlapce do náruče. Ten nejprve váhal, ale pak se k princi natiskl a začal mu svými slzami smáčet košili, kterou si Jungkook zapomněl převléct na spaní. Jungkook ho v náručí zvedl a přenesl zpátky do postele. Při tom potichu šeptal chlapci uklidňující slova. Ten po chvíli přestal plakat a už jen objímal Jungkooka. Seděli ve společném objetí na posteli asi půl hodinu. Chlapec Jungkookovi usnul v náručí.

Princ ho chtěl položit do postele a sám si zpátky lehnout na pohovku. Chlapce ale princův pohyb probudil. ,,N-nechoď pryč, p-prosím." zašeptal tiše chlapec. ,,Tak dobře." řekl Jungkook. Lehl si i s chlapcem v náručí a ve společném objetí oba usnuli.

Fuuuuuuuu..... tohle je snad ta nejdelší kapitola, co jsem kdy napsala. 910 slov. Jinak se omlouvám, že kapitola vychází tak pozdě večer, snažím se vydávat každé pondělí a zatím se mi to daří, což je vážně kouzlo u mě. Anyways, o prázdninách asi nebudou vycházet tolik kapitoly, protože mám různé tábory, akce, dovolenou u moře atd., tak se moc omlouvám. Možná o prázdninách něco vydám, ale nemyslím si, že toho bude nějak moc.
Jo a moc děkuju všem, co tohle čtou. 💜