AGAIN | Joe Mazzello

•6•

Kapitola 6.
Správná cesta
12.12.2018

Zrovna si užívám chvilku klidu posloucháním hudby, když ve sluchátkách uslyším příšerný zvuk oznamující novou zprávu.

Joe
Nechceš udělat další krok?
15:31

You
Ráda😀.
15:31

Joe
Super👍, vyzvednu tě ve čtyři u tebe doma.
15:32

You
A kam pojedem?
15:32

Joe
Nebuď zvědavá😝! Řeknu ti jen to, že pojedeme do města.
Těším se!
15:32

You
Taky se těším.
15:32

Mobil odložím a jdu se připravit.
Ve skříni se snažím najít něco příjemného do města.
Vyberu světle modré džíny, tričko, černou mikinu a pohodlné boty.

Vlasy si nechám rozpuštěné a jemně se nalíčím.
Přesně ve čtyři uslyším můj telefon.

Joe
Čekám u domu.
16:00

Vezmu si bundu a čepici, otevřu dveře a uvidím Joea stát opřeného o své černé auto. Zamknu a rozběhnu se k němu.

,,Dobrý den slečno.'' pozdraví mě zdvořile a otevře mi dveře.
,,Děkuji.'' řeknu a posadím se do auta.
Joe si nasedne taky a vyjedeme.

,,Prosííím, řekni mi kam to jedeme!'
,,To by nebylo překvapení.'' odpálkuje mě a dál už se nevyptávám.

Za asi deset minut Joe zaparkuje. Vystoupíme a chvíli jdeme po chodníku, až dojdeme ke kavárně.

Joe mi gentlemansky otevře dveře a já vstoupím dovnitř.
Kavárna není moc velká, zato je velmi útulná.

Dojdeme k malému stolku, Joe mi odsune židli a já se posadím.
Sundám ze sebe bundu i s čepicí.

,,Proč jsi mě sem vzal?''
,,Protože vím, jak moc máš ráda muffiny a tady dělají ty nejlepší v Londýně.'' odpoví když přijde servírka.

,,Dobrý den co si dáte?'' zeptá se nás milá slečna.
,,Dvakrát kávu a dvakrát ty čokoládové muffiny.'' objedná i za mě Joe.
,,My už jsme tu byli co?''
,,Ale teď nemysli na to co bylo, ale na to co je teď.''

,,Jak mám asi myslet na to co bylo, když si to nepamatuju!''
Na Joeově tváři se objeví ten jeho nezaměnitelný kouzelný úsměv.

Krátce na to mezi námi zavládne ticho, snažím se vymyslet téma k rozhovoru ale nic mě nenapadá.
Joe taky vypadá dost zamyšleně, skoro se mu kouří z hlavy.

,,Dneska je ale krásně počasí že?'' zeptá se ze zoufalství na jednu z nejtypičtějších anglických otázek.
Uchechtnu se a podívám se z okna
Na ulici leží lehký poprašek třpytícího se sněhu na který dopadají sluneční paprsky.
,,Ano, je to nádherné.''

V tu chvíli k nám přijde servírka a na stůl položí dvě kávy a dva úžasně vonící muffiny.

,,Jaké je tvoje nejoblíbenější roční období?'' zeptám se.
,,Zkus hádat.'' zašklebí se na mě.
,,Tipuji... léto.''
Joe přikývne.

,,Tvoje je podzim že?'' zeptá se a já přikývnu.
,,Miluju ty barvy během podzimu.'' oddůvodním a málem se rozplynu nad představou podzimu.

,,S kým budeš trávit Vánoce?''
V duchu si pogratuluju, že jsem našla vhodné téma.
,,Nejspíš s rodinou. S rodiči, bráchou, ségrou a tak. A co ty?''
,,Já-já nevím.'' řeknu sklesle.

*Joe's POV*
Izy mi dříve vyprávěla o svých rodičích.
S mamkou je rozhádaná. jenže dlouho před tou nehodou se už Izy se svojí mamkou usmířily, ale ona si to nepamatuje...

,,Jestli chceš, můžeš být s námi.'' nabídnu jí.
,,Ne, to ne. To přece nemůžu.''
,,Proč ne?''
,,Vánoční svátky máš trávit s rodinou a ne s holkou co ztratila paměť a nemá ani páru o tom kdo jsi.''

Chytnu jí za ruku a pevně stisknu.
,,Já věřím, že se ti paměť vrátí.'' řeknu a zadívám se do těch jejích kouzelných očí.
Podívám se z okna a všimnu si zapadajícího slunce.

,,Pojď, vezmu tě ještě někam.'' oznámím, rychle dopiju svoji kávu a dojdeme zaplatit.
Vyjdeme ven a namíříme si to k London Eye.

Po pár minutách jsme na místě, před námi stojí okolo deseti lidí.
Chvíli čekáme, nakonec se dostaneme na řadu a sedneme si do jedné z kabin.

Za chvíli se celé kolo roztočí.
Izy mě polekaně chytne za ruku a ihned si vzpomenu, jak jsme tu tehdy spolu seděli a úplně stejně mě chytla za ruku, když se kabina jemně zhoupla.

Už jsme.úplně nahoře.
,,To je nádhera.'' vydechne Izy když uvidí západ slunce.
Vybavím si, jak řekla tenkrát úplně to samé, pak se na mě otočila, a úplně poprvé jsem jí políbil.
Byla to nejkrásnější chvíle mého života, na kterou nikdy nezapomenu.

Když už naše kabina nebyla nahoře, Izy se na mě otočila, přesně jako tenkrát.
Přijde mi, jako by to všechno, co jsme spolu prožili měla uložené někde hluboko v paměti.
Jen musí najít tu správnou cestu, aby si na vše vzpoměla.

Zadívám se jí do očí a ona mě. Tak rád bych jí řekl miluji tě, tak rád bych jí políbil ale nemůžu...

,,Joe, děkuji ti za všechno co pro mě děláš. Moc si toho vážím.'' zašeptá a v očích se jí zaleskne.
,,Nemusíš mi děkovat, dělám to pro tebe rád.'' usměju se a obejmu ji.