AGAIN | Joe Mazzello

•24•

Kapitola 24.
Paparazzi
16.8.2018

Po propařené noci jsme se museli co nejrychleji dát dohromady, abysme přežili let do Francie.
To se nám naštěstí povedlo a za chvíli už jsme stáli před hotelem.

Nás pokoj byl obrovský. Dominovali mu obrovská okna, ze kterých jsme měli úžasný výhled na Paříž.
Byla zde také obrovská postel a televize velikostí připomínající promítací plátno v kině.

Po našem příjezdu už jsme se jen váleli v posteli.

Druhý den jsme navštívili Louvre. Poprvé v životě jsem viděla Mona Lisu!
Také jsme zašli na prohlídku nádherného zámku Versailles.

Další den jsme se dohodli na společném cíli- Eiffelovce.
Nejdřív jsme ji obdivovali jen zezdola, ale pak se rozhodneme jít i nahoru. Odsud je nádherný výhled.

Po obdivování Paříže sejdeme zpátky na zem a jen se procházíme okolo Seiny.

Moc si to užívám. Procházím se jedním z nejnádhernějších měst světa ruku v ruce se svojí životní láskou.

Po chvíli ale začnu cítit divný pocit, že nás někdo sleduje.
Pořád se dívám za sebe, i Joe si toho všimnul.
,,Děje se něco?'' zeptá se mě po chvilce Joe.
,,Nic já jen mám pocit že nás pořád někdo sleduje.''

Joe se rozhlédne okolo. Jeho zrak se zastaví na jednom bodě.
Kouknu se stejným směrem a uvidím může celého v černém stojícího za hubeným stromem jak nás fotí.

,,Nedívej se na něj. Zrychlíme krok a setřásneme ho.'' zamrmlá ke mě Joe.
Začínám si připadat jako v nějakým špionážním filmu.

Zrychlíme tedy a zahneme do nějaké klidnější uličky.
Nenápadně se kouknu dozadu. Z vedlejších uliček se vynořili dva další novináři.

Zrychlíme ještě víc. Různě také kličkujeme v ulicích, ale to očividně nezabírá, spíš naopak.

Když už nás pronásleduje a pořád dokola fotí skupinka čítající sedm fotografů, napadá nás už jen jeden nápad- útěk.
Protože kdo uteče, ten vyhraje.

Začneme jako největší paka utíkat přes ulici k našemu hotelu, který je už naštěstí kousek od nás.

Fotografové se nevzdávají a běží za námi.
Když konečně zahlédnu náš hotel, hrozně se mi uleví, což mi dodá ještě víc síly k běhu.

Doběhli jsme ke dveřím, které jsme málem vyrvali z pantů a pak jsme doklopítali k výtahu.
Hystericky jsem asi desetkrát zmáčkla čudlík číslo 10.
Zatímco se dveře výtahu začali zavírat, fotografové dobíhali poslední metry, které je dělili od výtahu.

Jeden fotograf přiběhl těsně po tom, co se dveře výtahu zavřeli.
Úlevně jsme si oddechli a hlavu jsem si opřela o stěnu.

Snažím se sklidnit svůj dech. Moc mi to ale nejde, a nahlas zhluboka dýchám a zním u toho jak bůvol.

Dveře výtahu se otevřou v desátém patře a mi se sotva doplazíme k našemu pokoji.
Když se dostaneme do pokoje, spadnu do postele a ještě chvíli to rozdýchávám.

Joe nachvíli odešel protože musel vyřídit nějaký telefonát.
Já si zatím pustila televizi.

Joe se vrátil a ještě asi hodinu jsme se dívali na nějaký francouzský seriál, kterému jsme vůbec nerozuměli.

Během jedné tiché scény mě začalo hrozně kručet v břiše. Joe dostal záchvat smíchu.
,,Zvu tě tedy na večeři. Nejenom proto že máš hlad, ale taky jako omluvu za ty novináře.'' prohlásí Joe a políbí mě na tvář.
,,Vždyť ty přece nemůžeš za to že si slavnej!'' plácnu se do čela.

~•~

Taxi zastavilo před malou ale příjemnou restaurací.
Po vstupu vstupu dovnitř se nás ujme číšník. Neposadí nás ale k žádnému ze stolů uvnitř, což mě trochu zaskočí.

Projdeme celou restauraci, malou chodbu až se dostaneme do velké zahrady.

Je v ní spousta stromů a vonících květin. Číšník nás zavede až k dřevěnému altánku u malého jezírka, kde stojí malý kulatý prostřený stůl.

Číšník mi odsune židli a posadím se.
Joe objedná za nás oba a číšník s úsměvem odejde.

Je osm večer, už je poměrně tma. Ale všude nad hlavami jsou rozvěšená světýlka, která tady tomu dodávají příjemnou a romantickou atmosféru.

,,Tos zařídil ty?'' zeptám se dojatě.
Joe s úsměvem přikývne.
,,Líbí?''
,,Moc! Joe tohle je snad to nejromantičtější místo na světě!''
Joe mě chytí za ruku.
Bože já ho tak miluju...