AGAIN | Joe Mazzello

•20•

Kapitola 20.
Ten dům
27.1.2018

Týden v Itálii utekl jako voda a všichni jsme se museli vrátit do Anglie.
Pár dní po návratu se Joe začal chovat hrozně divně, tak tajemně. Takhle se chová vždy, když má něco za lubem a to rozhodně není dobrý.

,,Mám nápad.'' prohlásí během sledování televize.
,,Jaký?''
Zvednu hlavu z jeho hrudi a podívám se na něj.
,,Co kdyby jsme si někam vyrazili?''
,,A kam?''
,,To je překvapení.'' zašklebí se.
,,Tak... dobře.''
Přikývnu ale hned na to začnu litovat že jsem souhlasila.

Za deset minut jsem seděla v autě. Po celou tu dobu jsem se snažila z Joea dostat jakoukoliv informaci, ale nic mi neřekl.
Celou dobu jsme mlčeli.
Hlavou mi lítali všelijaké nápady kam to vlastně jedem.

Po půl hodině jsem si začala uvědomovat, že to tam znám.
A dost dobře.
Ten obchod, ten park, to hřiště, ten dům...
Ano, ten dům ve kterém jsem jako malá vyrůstala.
Co tu sakra děláme?!

Joe zastaví přímo před rodinným domem a vyděšeně se na něj podívám.
,,Joe můžeš mi doprdele vysvětlit proč jsi zastavil před domem kde bydlí moje matka?!''
,,Uvidíš.'' zazubí se a vystoupí z auta.
Rychle z něj taky vystoupím a doběhnu k Joeovi.

,,Joe tohle není vtipný!'' šeptnu k němu.
Hned na to stiskl zvonek.
Chvíli se nic nedělo, ale když jsme uslyšela kroky, zhoupl se mi žaludek.

Dveře se otevřou a v nich uvidím stát štíhlou vysokou dámu s blond vlasy po ramena.
Moje matka, Kate.

,,Ahoj Joe, ahoj Isabelo.''
Kate se jemně usmála.
,,Ahoj Kate.''
Joe se s mojí mamkou obejme.
Počkat, jak se oni dva znají?!!

,,Pojďte dál! Už na vás čekáme.''
Nervózně vstoupím dovnitř a zuji si boty.
Všimnu si cizího páru mužských bot.

Joe vidí, jak jsem nervózní a chytne mě za ruku.
Za těch deset let se tu nic nezměnilo, nábytek, obrazy, dekorace všechno je stejně.

Když procházíme chodbou, všimnu si schodů.
,,Můžu?'' otočím se na mamku jdoucí za náma a ukážu na schody.
Mamka přikývne a vyběhnu dřevěné schody.
Přede mnou se objeví dveře od mého dětského pokoje.

Pomalu stisknu stříbrnou kliku a pomalu otevřu dveře.
Vypadá to tu přesně jako když jsem to tu viděla naposledy.
Postel ustlaná, světýlka nad postelí stále stejně zavěšená, skříň stále stejně prázdná a dokonce i plakát Queen na dveřích tu pořád je.

Opatrně si lehnu na poszel a začnu nasávat tu vůni květinové aviváže.
Když ucítím tu vůni vzpomenu si na ten den, kdy jsem mamce přiznala to, že jsem přestala studovat.

Rozbrečím se, brečím do polštáře, aby mě nikdo neslyšel, stejně jako tehdy. Ten dům ve mě vyvolává hrozně moc vzpomínek.
Najednou uslyším jak se otevírají dveře.

,,Holčičko moje...''
Kouknu se směrem ke dveřím, ve kterých stojí moje mamka.
,,Mami můžeš mě nechat prosím osamotě?''
,,Ne...''
Zavře dveře a udělá pár kroků k mé posteli.

,,Izy, je mi hrozně líto, kolik bolesti jsem ti způsobila. Je mi líto, jak jsem tě vykopla z domu. Když mi Joe vyprávěl, že jsi s ním pracovala, že to všechno byla tvoje práce, byla jsem na tebe nesmírně pyšná. Prosímtě odpusť mi, hrozně se za to všechno stydím.''
Mamce začali po tvářích stékat slzy, stejně jako mě.

Každý den posledních deset let jsem si nepřála nic jinýho, než tohle. Abych se usmířila s mojí mamkou. A teď je to tady.
Proto se dlouho nerozhoduju a vpadnu jí do náruče.

Znovu se rozpláču, tentokrát štěstím. Mamka mě konejšivě hladí po vlasech, stejně jako to dělávala když jsem byla malá.

V srdci jsem cítila hrozně příjemný pocit. V náručí mamky jsem se vždy cítila nejbezpečněji ať už mi bylo pět a chránila mě před zlými duchy v mé skříni, nebo mi bylo patnáct a pomáhala mi vypořádat se s depresemi.

Takhle tam stojíme asi deset minut. Pak se vydáme do obýváku za Joem.

V obýváku sedí kromě Joea i jeden cizí muž. Vysoký, štíhlý, na první pohled sportovec s černými vlasy asi stejně starý jako máma.

,,To je Michael, můj manžel.'' představí nás máma.
,,Těší mě Isabelo.''
Michael se jemně usmál.
,,Taky mě těší.'' usměju se na oplátku.

Michael je na pohled hrozně sympatický, což se mi následně potvrdí. Je to velký sympaťák, přesně mámy typ.
U mamky jsme zůstali až do večera.

,,Joe moc ti děkuju, že jsi mě sem přivezl. Moc si toho vážím. Díky tobě už mám zase mámu.''
Řeknu mu během jízdy v autě.
Joe nic neříká. Po chvilce zastaví u krajnice a dlouze mě políbí.