Pavučina snů

14. část

 Z pohledu Steva

Seděl jsem doma na gauči jen v teplácích s miskou slaných oříšků. V práci jsem si vzal na pár dní volno a řekl si, že si jednou zkusím odpočinout i nějak neaktivně spíš než sportem. Několikrát už jsem měl nutkání se zvednout a zamířit do posilovny, ale věděl jsem, že v zápalu všeho bych ze sebe nejspíš sedřel kůži. To vědomí, že už je pryč tak dlouho, mi moc nepomáhá. Když se mi vybavily vzpomínky na noc v baru, bylo to velmi ošklivé. Nejspíš jsem se snažil si nalhat, že to tak být mělo, ale nešlo mi to ani za mák. Bylo mi následně ještě hůř, když na mě dolehlo to, že sem ji jakoby podvedl. Jo jasně, nebylo to nic vážného, navíc si skoro nic nepamatuju. No ale i tak vím, že to byla Stacy. O to horší to je. Amber je blondýnka s krásnýma modrýma a pekelně pronikavýma očima, ale Stacy? Snad pravý opak. Černé havraní vlasy do půli zad, zelené oči, no jo jako je pěkná, ale co z toho? Kdysi to byla moje „friend with benefits," ale ty časy už jsou dávno pryč. Vždycky chtěla něco víc, ale mně to bylo proti srsti. Nemiloval jsem ji a dokonce ji nikdy ani nepovažoval za kamarádku. A já se s ní vyspal. No, tyhle věci se stejně nedají vrátit, takže si to můžu jen vyčítat. Donutil jsem se vstát od filmu, který stejně nevnímám a nalít si sklenici vody. Při cestě zpět jsem se málem udusil. Na displeji na mém mobilním telefonu svítilo volající číslo.

 Z pohledu Em

Když jsem už zase utekla před svou minulostí, nebylo mi moc fajn. Celou dobu jsem si myslela, že to už nade mnou nemá žádnou moc a nic mi to neudělá a hle. Další zpackaný den.

Koupila jsem si v nějakém menším obchodě jídlo a časopis a šla si sednout do parku. Ani nevím, co jsem čekala. Odreagování ze střelnice bylo pryč a už mě zase provázely pochmurné myšlenky. Ani nevím, jak se v mojí tašce objevil nový telefon, ale z čista jasna prostě zvonil. Nápis na něm byl stručný a výstižný. Prostě jen "Šéfka." Hovor jsem s větším povzdechem přece jen zvedla.  Ty blbý kecy o tom, že mě hledala, mě absolutně nezajímaly, ale naštěstí mě vyzvedla v tom parku a já si konečně zapamatovala cestu k domu. 

Předala mi nějakou složku. Převzala jsem ji a šla zpátky do pokoje. Nechtěla jsem už nic slyšet a tak jsem si nasadila sluchátka a pustila hudbu. Začala tam hrát celkem nudná píseň, tak jsem to přepla. Najednou se mi před očima zatmělo. Ty noty, vytvářející tóny a ty dávající melodii a pak text. Nemohla jsem. Seděla jsem v pohodlném křesle avšak naprosto paralyzovaná a neschopná pohybu. Píseň zařezávající se mi nejprve do uší a poté i do kůže a na posledním místě do mého z části zledovatělého srdce mi nedávala úniku a přepnout ji by znamenalo okamžité smrti. Jako kulka přímo do srdce. Kdysi mě naučila jak zabíjet sedmapadesáti způsoby a jak to udělat tak, aby to skoro nebylo poznat, že to byla vražda. Jen jeden se však na ten pocit vztahoval. Byl to meč zabodnutý do zad, do určitého místa, kde jako by mě někdo právě bodnul a zlomil mi páteř a zároveň probodl srdce. Byla to snad i fyzická bolest.

Když začalo hrát něco jiného tak to už jsem strnule vytahovala sluchátka z uší. Slzy mi tekly jako kutálející hrachy z nějakého stroje a co bylo nejtěžší, tak to dobelhat se do koupelny. Nic mi nepomohlo. Ani studená ani horká voda na mém těle. Třásla jsem se i tak. Otevřela jsem tedy dveře od pokoje a jen v kraťasech na spaní a náťelníku vyrazila ven. Proběhla jsem kolem několika cizích lidí, kteří na mě čuměli tak blbě, jako bych právě na sobě měla věci celé od krve a nevím, co ještě. Vlastně jsem se tak cítila. Jako bych měla vyříznuté srdce a ta rána stále krvácela. Škoda jen, že i ta zdánlivá díra byla schopná citu. Citu tak velkého a těžkého, že byl jak bomba táhnoucí mě ke dnu. Konečně jsem se dostala tam, kam jsem chtěla. Otevřela jsem kuchyňskou skřínku a vytáhla vodku. Těžko říct proč právě vodku, ale řekla bych, že byla první po ruce. Odšroubovala jsem uzávěr a naklonila láhev. Čirá tekutina se rozlévala hořce a trpce v mém hrdle, ale bylo to tak příjemné. Každý další lok mě zbavoval viny, tíhy a smutku naráz, až byla najednou láhev prázdná.