Pavučina snů

16. část

Mezitím Darius

Měl jsem pravdu. Dostal jsem perfektní nápad jak to všechno Sophii usnadnit a dovést toho týpka přímo sem. Zvedl jsem telefon a začal vytáčet číslo na toho městskýho frajírka. Těšil jsem se na to, že mu něco řeknu, ale pak jsem se zarazil. Tohle udělat nemůžu. Soph by na mě byla naštvaná. Do háje! Furt si neumím zvyknout, jak si říká Em. Rychle jsem to típl a najel na internet. 

Naťukal jsem smsku: Steve, dostav se prosím v pátek v 19:00 na ples do hotelu America. Čekám tě tam. Podepsána Em. A stiskl odeslat. 

Jemu se samozřejmě žádné číslo neukáže a já ho dostanu tady. Potřebuji srovnat skóre a ten ples je na to jako dělaný. Vlastně o něm ještě nikdo tak moc neví a já Soph ještě ani nepozval, ale brzy to udělám. Bude mít jen dvě možnosti. Bude ho buď muset zabít tam, protože tam bude půlka organizace, nebo nevím. Pokusit se utéct, i když ví, že se jí to nepovede, nebo zabít mě. To je taky částečné řešení. Alespoň bych se nemusel trápit tím, že si vybrala jeho, ale na druhou stranu vím, že než aby byla s ním, tak toho hajzla radši sám odprásknu.

Z pohledu Steva

Místností se ozvala mně tak známá píseň - Otherside od známé hudební skupiny Red Hot Chilli Peppers. Podíval jsem se na displej mého mobilu, na kterém modře svítilo skryté číslo. Uvažoval jsem, jestli to mám nebo nemám zvednout, ale nakonec jsem neodolal a zmáčknul ten zelený čudlík. „Prosím?" ozval jsem se. Z druhé strany se mi však odpovědi nedostalo. Místo toho to dotyčný na druhé straně položil. Myslel jsem si, že to byl nejspíš nějaký omyl, ale proč by mi někdo volal ze skrytého čísla? Tohle omyl rozhodně nebyl.

Asi po pěti minutách mi na mobil přišla smska, ve které stálo: Steve, dostav se prosím v pátek v 19:00 na ples do hotelu America. Em

Že by se mi konečně ozvala po tak dlouhé době? A proč až teď? Proč prostě nenapsala nebo nezavolala dřív? Kladl jsem si otázky, na které jsem neznal odpověď. A chtěl jsem ji vůbec znát? No jasně, že ano!

 Z pohledu Em

Zírala jsem na ty patery nádherné šaty a nevěděla co říct. Zmatená a přesto jistá. Jistá si tím, že jsou perfektní a to všechny do jedněch, ale neschopná říct, které chci. Žena se na mne stále usmívala a s laskavým pohledem mě pozorovala. Nešlo to. Už teď jsem věděla, že mi všechny padnou jako ulité, ale vybrat si prostě nešlo. Tak jsem tu milou paní poprosila, ať mi je zabalí všechny. S radostí se hned pustila do práce a opatrně sundávala látku z figurín.

„Takže kolik to bude?" zeptala jsem se, že bych si vytáhla kreditku.

„To je dárek," řekla žena, „pozornost podniku chceš-li to tak nazývati. Tvoje matka je šila pro tebe a pro nikoho jiného. Ani kdybych chtěla, svědomí by mi je nedovolilo prodat. Takže si je vem, a ať ti vždy přinesou jen dobrou volbu a štěstí." Jakoby ta žena věděla, o čem mluví, když tu větu pronášela. 

V tu chvíli jsem ještě nevěděla, jak hrozná volba mě čeká a jestli ji vůbec zvládnu učinit. Sebrala jsem si tedy velké tašky a s plnýma rukama se vracela na ubytovnu. No prostě tam kde my (oni, ti padouši) a momentálně i já bydlíme. Všechno nové jsem vyskládala do regálů a poté vytáhla šaty. Každé z nich jsem položila opatrně na svou obrovskou postel, která se pak v návalu tylu, saténu, sametu a všemožné další krajky a látky doslova a do písmene ztrácela. 

Jak je možné, že moje máma věděla, že tam přijdu? Nevím. Na tuhle otázku sama v duši stále hledám odpověď, ale je jasné, že to byl nejspíš osud. Postupně jsem si je oblékla na sebe všechny. Prohlédla jsem se v zrcadle a představila si, jaký účes by se ke každým z nich hodil. Všechny byly tak rozdílné a přece tak stejné. Pocházely z rukou jedné ženy, mojí matky, která mi byla tak vzdálená, jak mi přese všechno byla blízká. 

První šaty byly jako půlnoční obloha posetá milionem hvězd. Jak by řekl básník. Do těchto šatů moje máma všila nekonečno vesmírných hvězd. Zářily temnou září noční oblohy a dotýkaly se snad i Měsíční krásy avšak byl zde jasný motiv. Modrá hladina a vlnky moře. To vše s noční oblohou. Rozhodně byly jedinečné. Okouzlovaly. 

Zato druhé šaty zářily naprosto něčím jiným. Plály ohnivě rudým plamenem, který kdyby vedle nich hořel, odrážel by se od hladkého povrchu saténu snad jako od zrcadla. Červené, splývavé avšak přesto vyzývavé. Tyhle měly vodu v hlubokém výstřihu a volná záda. S veškerou představivostí si neumíte představit ženu, která by v těchto šatech nevypadala jako šelma a lovec zároveň. Čarovaly. 

Třetí šaty byly s ještě větší tylovou spodničkou než ty první a barevnost z nich příliš nesršela. Byly šedé. Avšak s obyčejnou šedou byste si zde rozhodně nevystačili. Od všelijakých světle šedých až k bílé a velmi jasné odlesky stříbrné s rukávky z tylu a krajky a napůl poseté flitry. Něco neskutečného. Doslova převzatá moc jarního vánku se sílou vichřice. Vznášely se. 

Čtvrté šaty měly nádech země. Zelená kombinace sametu a saténu skládaného do kombinací vypadala zvláštně. Tak, že by se dalo říct, že se tyto dvě látky mezi sebou poperou a přitom vytvořily dokonalou souhru. Umocňovaly veškerý dojem. 

A konečně páté šaty.

Ahoj. Omlouvám se, že přidávám až teď, ale v poslední době je toho opravdu hodně. Ze všech stran se něco valí... Doufám, že se část bude líbit.