Pavučina snů

6. část

Po delší době další část. Chtěly bychom ji věnovat všem lidem, kteří tuhle "story" čtou. Příjemné čtení přejem. :)

Z pohledu Em

Zastavil a zaparkoval auto na okraji silnice. Byla jsem strašně zvědavá, kam mě chce vzít, ale snažila jsem se to pečlivě skrýt, aby to nepoznal. Myslím, že kdybych dala najevo ten pocit, tak by si myslel, že se o něj třeba až moc zajímám, a co já vím třeba, že jsem do něj zamilovaná až po uši a v životě už by se mnou nepromluvil. A ne, nejsem do něho zblázněná a vím, že si to nejspíš můžete myslet, protože i Patrisha si to myslí, ale není  to pravda. Tedy alespoň prozatím... Byla jsem myšlenkami úplně někde jinde a tak jsem si ani nevšimla, že mi už dvě minuty drží otevřené dveře od spolujezdce.

Z pohledu Steva

Zbytek cesty ubíhal v tichu které se trochu vleklo. Když jsem následně vystupoval z auta a otevřel jí dveře, ani se nepohnula. Chvíli jsem měl pocit, že je trochu naštvaná nebo že jsem jí něco udělal, ale ani si mě nevšimla. Trochu jsem si odkašlal a ona se na mě koukla. Byl jsem jako v transu. Začala se omlouvat a trochu zběsile blábolit, ale já ty slova skoro ani nevnímal. Stěží jsem ze sebe dostal slova to je v pohodě, tak pojď a raději rychle uhnul pohledem. 

Byli jsme v podstatě uprostřed ničeho. Byl to jen pustý prázdný les, a když se rozhlédla okolo a otočila se na mě, viděl jsem jí na očích překvapení a otázku co tu děláme. Než se však stihla na cokoli zeptat řekl jsem: ,,Pojď za mnou." Jen tiše a s neochotou přikývla a já se nad tím jen musel pousmát. 

Vykročil jsem dopředu do lesa na malou pěšinku, která se ztrácela v kapradí. Znám to tam jako své boty, ale přesto jsem si tam s ní připadal jako by to bylo poprvé. Po pár metrech jsem se zastavil a ohlédl se za ní. Šla pomalu ke mně, ale přitom nespouštěla oči ze země. 

Cestička byla zrádná se spousty kořenů, které kapradí dokázalo skvěle zamaskovat, a proto se po ní šlo velmi špatně. Ani jsem si neuvědomil, že už je u mě, až když do mě narazila. Nečekal jsem to. Vlastně ani nevím co jsem čekal, ale oba jsme ztratili rovnováhu a skončili v kapradí. Spadla přímo na mě. Jakoby mi přesně pasovala do náruče, jako dílek skládanky, který jsem hledal. Byl to jen okamžik. Když jsem ji držel a cítil její tělo na svém. Bylo mi až neskutečně dobře. Koukali jsme si navzájem do očí a nikdo nic neřekl. Aspoň v ten jeden krásný okamžik. Pak náhle prudce zamrkala a začala se sbírat ze země, jako by to bylo špatné, nebo hůř, nedovolené a nepřijatelné. V ten moment, když se ode mě odtáhla, bylo mi z toho trošku smutno.

Z pohledu Em

Vyšla jsem za ním do stínu stromů z té opuštěné silnice. Nahánělo mi to tam trochu strach. Šel dál a neohlížel se, tak jsem si chtěla pospíšit, ale málem jsem upadla. Proto jsem se radši dál koukala pod nohy a ne před sebe. Najednou jsem do něčeho vrazila. Nečekala jsem před sebou žádnou překážku a neudržela stabilitu. Začala jsem padat dopředu a to něco do čeho jsem vrazila taky. Pak jsem si to uvědomila, ale bylo už pozdě. 

On na mě počkal, jestli jdu za ním a já se dívala jen pod nohy, takže jeho jsem neviděla. Chytil mě. Ucítila jsem jak se jeho ruce pohybují po teňounké látce mé  halenky v pase, aby trochu zbrzdily pád. Následně jsme dopadli do kapradí. Bylo to jako dopadnout na tvrdou podlahu, protože jsem v tu chvíli cítila každý jeho vypracovaný břišní sval. Nedokázala jsem se ani pohnout natož něco říct. Věděla jsem, že kdybych se pokusila promluvit, můj hlas by vyzněl hodně špatným šeptem. 

Zůstali jsme ležet v kapradí a koukali jsme se navzájem do očí. Nevím jak dlouho, ale úplně jsem se v těch očích ztratila. Rozbila jsem ten moment dřív, než bych se neovládla. Cítila jsem jeho přítomnost tak silně, jako ještě nic předtím. Nemohla jsem se do těch karamelových očí dívat ani o chvíli déle, protože mi už tak přineslo velkou bolest odtrhnout své tělo od toho jeho. Nešlo to. Prostě jsem nemohla. Když jsem se konečně postavila na vlastní nohy, nebylo mi příliš nejlíp, ale zvládla jsem to.