Pavučina snů

8. část

 Z pohledu Steva

Šlo to jako po másle. S klientem jsme se domluvili tak, aby to vyhovovalo oběma stranám, což byla  úleva. Někdy chytnete takového v uvozovkách magora, že z vás chce vytřískat i duši. Naštěstí jsem ve svém oboru hodně dobrý, takže mi to ani nepřijde. Po jednání jsem se vydal domů.

Jel jsem zšeřelým městem, ale mé myšlenky se toulaly k ní. Co asi dělá. S kým je. Jestli někam nešla. Málem jsem se rozhodl, že k ní pojedu. Už jsem najížděl na křižovatce do jiného pruhu, ale nakonec jsem se vrátil zpět do jiného, vedoucího rovně. Nemohl jsem dopustit, aby mi takhle něco uvnitř mě poroučelo a hlavně dělalo si se mnou, co chtělo.

Nedokázal jsem ani pomyslet na to, že by byla teď s někým jiným. Kdybych ji někde viděl s nějakým týpkem v objetí, nejspíš bych ztratil poslední zbytky nervů a neovládl se. Popadl mě náhlý záchvat divné úzkosti. Něco jako kdyby se mi vnitřnosti svíraly hrůzou a jediný kdo to mohl zastavit, jsem byl já, a já to nedokázal. Co když mě bere jen jako laciný flirt a já ji pak nedokážu nechat odejít? Takhle jsem se stále dokola ptal sám sebe, než jsem dojel domů a zjistil, že mi nepomáhá ani ledová sprcha.

Svalil jsem se do postele a pokoušel se usnout. Když se mi to konečně povedlo alespoň na chvíli, probudil mě pronikavý zvuk. Pípání čehosi. Abych se přiznal, vůbec mi nedocházelo, co by to mohlo být, až pak mi došlo, že je to nejspíš požární hlásič. Okamžitě jsem vyskočil z postele a sebral košili. S ničím jiným kromě pracovní tašky jsem se už nestačil zdržovat. Vrazil jsem na požární schodiště s taškou a košilí v ruce jen tak v boxerkách a ani mi nepřišlo divné, že jsem schody bral po dvou dolů, protože jsem spěchal.

Zastavil jsem se až dole a bez dechu se podíval vzhůru k obloze. Nebe bylo tmavě šedivé a vzduch byl těžký a vlhký. Bylo jisté, že bude pršet. Ovšem ta obloha by byla celkem i v pořádku, jen kdyby z ní nestoupaly k nebesům oblaky kouře. Hustého dusivého dýmu, který jakoby se mi vysmíval, že jsem vůbec utíkal. Hasiči už byli dávno na zvedácích a kropili náš dům vodou... „Sakra, co to má být?" Řekl jsem si v hlavě. Dnešek je snad nekonečný a hodně zlý. Ještě pět minut jsem stepoval před domem, a když mi konečně velitel zásahu sdělil že se nebudu moct vrátit do svého bytu, tak jsem byl hrozně naštvaný. Sedl jsem si do svého auta, nastartoval motor a vyrazil na plný plyn tryskem dopředu. 

Nedokázal jsem na nic myslet. Bylo to jako by mi v hlavě vybouchl granát a já jen čekal na to, až se zbytečné kusy roztrženého vědomí a vnímání odplaví jako po proudu řeky. Jel jsem pryč, co nejdál jsem mohl, abych vůbec něco dělal. Stále jsem hleděl na cestu vpřed a poklepával nervozně prsty o volant. Postupem času začalo pršet. Z ničeho nic se však auto pomalu začalo zastavovat. Zajel jsem na poslední chvíli ke krajnici, ale zprvu jsem nechápal, co se děje. 

Zčistajasna se rozpípala kontrolka. No jistě, pomyslel jsem si. Benzín, co jiného asi. Zapomněl jsem zkontrolovat nádrž, protože jsem auto půjčil Brucovi a ten nikdy nenechává prázdnou nádrž. Jenže tentokrát mi auto vracela Carmen. Nejspíš je zvyklá nechávat auto skoro s prázdnou nádrží, aby ho Bruce natankoval. „Do prdele fix už, sakra práce. To si děláte srandu ze mě už. Neskutečný." Vztekal jsem se. Byl jsem naštvaný i na Carmen i na Bruce, protože to on si půjčoval moje auto, tak proč mi ho nevrátil sám? Ne. Prostě, asi to tak mělo být, ale mě už to nebaví, celé je to na nic!

Sebral jsem ze sedadla spolujezdce tašku a kouknul se dozadu, jestli tam nezůstal deštník. Samozřejmě, byl pryč. Znova jsem zanadával a vystoupil z auta. Za tu chvíli se dost rozpršelo. Byl jsem  kousek za městem, ale než jsem stihl dojít k prvním domům, tak jsem měl košili úplně přilepenou k tělu a nasáklou vlhkostí tak, že z ní tekly potůčky vody. Byl to zvláštní pocit. Věděl jsem naprosto přesně, že kdybych někoho potkal, tak se na mě bude dívat jako na šílence,co si pobíhá v dešti po městě jen v boxerkách, promočené košili a s právnickou taškou. Ale i kdybych se to někomu pokusil vysvětlit, tak jsem věděl, že by mě nepochopil.