Pavučina snů

1. část

Momentálně sedím  v zapadlé kavárně na předměstí Londýna a přemýšlím o životě. Ve svých rukou svírám šálek horkého kakaa, které mají v této kavárničce aspoň podle mého názoru asi nejlepší. Ale nemyslete si, že piju jen kakao, miluji také silnou kávu, ale i horký dobrý čaj, který zahřeje a pohladí u srdce. Jmenuji se Sophie Amanda Cairstairs, ale přátelé mi říkají Em. Em jako Amanda, ale zkráceně... Prý se to ke mně dokonce hodí. Můj život je docela průměrný, aby jste neměli pocit, že jsem kdovíco nebo kdovíkdo, že si říkám jen tak Em.

Mám malý, až přemrštěně malý byteček ve 4 patře jednoho bytového domu tady. Ano tady, přímo v srdci Londýna, kde ubytování jde sehnat asi jako voda v poušti a ještě k tomu všemu ho sdílím se svou spolubydlící a kamarádkou Patrishou Branwell. Abych řekla pravdu, myslím si, že jsme docela povedená dvojka, ale v nákupech a placení nájmu docela sehraná.

Jen tak jsem právě zírala na mísu s koblihami na pultě, kde právě číšnice vydávala kávu nějaké starší dámě. Všimla jsem si, že na ní nebylo ani znát, že už tuto ženu, které teď podávala šálek s kouřící se tekutinou, někdy viděla. Věděla jsem, že ano a nejen jednou, protože tuto ženu jsem zde vídala každou neděli, kdy jsem sem pravidelně zavítala buď na kakao nebo horkou čokoládu. Prodávali zde sice v letních měsících i zmrzlinu, ale jelikož jsme v Anglii, kde skoro pořád věčně prší a počasí je velmi nestálé, moc často si ji nedávám. A ještě podivnější na tom všem bylo, že se na tu ženu číšnice nikdy ani neusmála, i když to byla její babička a obě to dobře věděly.

Bylo mi z toho všeho docela smutno. Dívat se takhle na svět, kde ani blízcí neprojevují žádný zájem o někoho, kdo je jim drahý a měli by s ním vycházet dobře. Sama jsem neměla tu možnost, protože když mi bylo asi 5 let, mí rodiče měli autonehodu. Jeli na návštěvu za mou babičkou a zprava to do nich napálil náklaďák. Maminka umřela hned na místě a tatínka převezla sanitka do nemocnice s těžkými zraněními. Druhý den jim však podlehl. Naštěstí se mne po nehodě ujala babička, protože jinak by mě nejspíš umístili do dětského domova nebo mi vyhledali pěstounskou péči.

Ve svých 18 letech jsem se rozhodla odstěhovat se od své babičky z velmi vzdálené části západního Londýna přímo na předměstí a ani si neumíte představit kolik sil mě stálo najít si tam byt. Já to bohužel musela udělat, i když se mi hodně nechtělo opustit svou babičku a nechat ji napospas celému světu samotnou, ale  potřebovala jsem si nějak líp vydělat na školné než jen příležitostnou brigádou, kde navíc mizerně platí a taky jsem nechtěla vstávat tak brzy na univerzitu a dojíždět. Abyste to chápali, asi před rokem jsem se rozhodla jít na na mé poměry celkem dražší univerzitu studovat umění, malování, design a vše s tím nějak spojené a nejlepší výhodou k tomu bylo, že jsem dostala nabídku pracovat v knihkupectví blízko mého bytečku za slušné peníze dostačující i na nájem i na mé  školné, ale to je jedno.

Vždy když na mé rodiče vzpomínám, ukápne mi slza.. Sice umřeli, ale v mém srdci budou žít napořád. Což mi připomíná, měla bych je jít navštívit. Dopila jsem hlt svého teď již skoro studeného kakaa, posbírala si věci z lavice vedle sebe, vstala a rozhodným krokem se vydala ke dveřím kavárny do pochmurného, typicky Londýnského smogu.