Pavučina snů

17. část

Z pohledu Steva

Bylo mi divné, že by mi jen tak zavolala a pak mi jen poslala zprávu. To určitě nebude jen tak... Co když to psal někdo jiný? Pořád jsem nad tím musel přemýšlet.

Byl jsem velice nejistý. Pokud na tu schůzku půjdu a bude tam někdo jiný než Em... a nebo tam opravdu bude ona. Na druhou stranu se mi nechce věřit, že by to bylo takhle jednoduchý. Neozvala se mi něco málo přes dva týdny, tak proč až teď? Proč ne dřív?

Nevěděl jsem, co mám vlastně dělat a očekávat. Jít na tu schůzku a riskovat mé prozrazení? A nebo tam jít a potkat ji? Jenže pořád je tady ta možnost, že tam nebude. 

Pokud tam půjdu, budu se muset nějak pojistit.

Velice nerad, ale nezbývá mi nic jiného, než opět vytáhnout mou minulost. Minulost, která je i mou přítomností. 

Tak nerad na ty časy vzpomínám, ale jinou možnost nevidím.

---

Byl jsem na místě dříve, než bylo psané ve zprávě, kterou jsem obdržel. Musel jsem si to tady ještě pořádně prohlídnout. Samozřejmě tak, aby nikdo nezjistil, co tady doopravdy dělám.

Čas ubíhal velice rychle...

Už se blížila má schůzka s Em.. Byl jsem nervózní. Jak asi bude vypadat? Bude po těch dvou týdnech stejná, jako, když jsem ji poznal? Nebo se za ty dva týdny změnila?

Z pohledu Em

A konečně páté šaty.

Nedokázala jsem od nich odtrhnout oči. Vlastně jsem jen tak sledovala svůj odraz v zrcadle, když jsem si je oblékla. Byl to zvláštní pocit. Připadala jsem si lehká jako pírko a takové taky byly. Svatební šaty. Upnutý korzetový vršek zdobený volánky nejjemnějšího materiálu přecházející v ohromnou sukni z doslova snad tisíců vrstev.

Udělala jsem kolem dokola dvě otočky a málem se mi zatočila hlava od samého štěstí. Tohle dílo stvořila má máma. Nedokázala jsem tomu snad ani uvěřit. Ze všech pěti se mi líbily asi nejvíce.

Sama sebe jsem si představila. Upravená, krásně nalíčená a v těch šatech.

Procházela jsem uličkou, všude kolem byly lavice. Dokonalá výzdoba kostela, girlandy květin a lidé mě známí i neznámí stáli a dívali se na mě s úsměvy od ucha k uchu. Snila jsem. Rozhlédla se a viděla, jak vitrážovými okny dovnitř proniká sluneční svit a ta atmosféra. A pak můj pohled padl na konec uličky.

Stál tam on.

Usmíval se, ale ne na ty lidi jako já. Ten úsměv byl upřímný a patřil jen mě. Nikdo nemohl vidět všechny ty skryté a upřímné pocity, které jsem dokázala vidět já i na tu dálku a přes svůj závoj.

Najednou se mi však sevřelo hrdlo a já nedokázala dýchat.

Lapala jsem po dechu a přesvědčovala se, že to není pravda.

Celá scéna se naráz proměnila.

Stále jsem byla v kostele, ale místo výzdoby a girland květin v něm byly jen pouze lavice, které ani zdaleka nebyly plné. Ve třech řadách na obou stranách stála většina mých stálých i neznámých parťáků, ale nikdo z nich se neusmíval. Jen se na mě smutně koukali, až přijdu dopředu.

Žádné slunce, jen pochmurné stíny jakoby venku za chvíli měla zavládnout noc a bylo to ponuré a tiché. Nechápala jsem, co se stalo. Rozhlédla jsem se dopředu a spatřila uprostřed uličky vepředu, namísto oltáře s knězem, stojící rakev. Netušila jsem však kdo v té rakvi je nebo co se stalo.

A pak mi to došlo.

Dopadla na mne bolestná skutečnost, když jsem shlédla na své šaty. Přes závoj, který ale nebyl bílý, nýbrž černý, což mi zprvu vůbec nedošlo, jsem viděla jen temnotu. Černou záplavu, kterou jsem na sobě měla já.

Svatební?! Možná...

Možná svatební ale ČERNÉ!

V tu chvíli mě zamrazilo a já z další otočky dosedla ve svých nádherných černých šatech na postel. Spíše než dosedla by se možná dalo říct dopadla. Bylo mi mdlo.

Zrychlený dech a nedostatek vzduchu přešel v paniku a já se rychle snažila rozvázat to proklaté šněrování, které v první chvíli ne a ne povolit.

Co to sakra je za zvrácenou představu?! 

Jak mě vůbec mohlo napadnout, že jsou svatební, když jsou černé. Už od začátku!

Když se mi konečně povedlo dostat z té záplavy volánů, byla jsem vyčerpaná. Unavená a psychicky na dně. Našla jsem na posteli poslední volné ramínko. Pověsila na ně šaty a strčila je do obrovské skříně jako ty předchozí čtvery a zabouchla dveře.

Trochu se mi ulevilo. 

Ahoooj! Po dlouhé odmlce se opět hlásíme s novým dílem. Kvůli vysoké bylo nějak méně času. Navíc nějak nebyla chuť a ani inspirace psát. Doufám, že se část bude líbit a že jste na nás ještě nezapomněli. Za případné chyby se omlouváme.