Under the Sea (MHA)

16. Bolesti

*Denki pov.

Štěstí je opravdu na mojí straně.

Druhý den ráno se mi povedlo vyhnout se Kirimu a ani se mě nevyptával, kde jsem včera ráno byl. Nijak mě nevyslýchal, i když už byl vzhůru po mém návratu. Pro jistotu jsem si zařídil alibi, že jsem byl v obchodě.

No a dneska ráno byl Kiri ten, kdo opustil dům jako první.

Včera večer mi oznámil, že jde opět k panu Todorokimu starat se opět o Shota, když mu to s ním tak dobře jde. Prý udělal na pana Endeavora dojem, když ho dostal z domu.

Což upřímně úspěch je, protože se to nepovedlo skutečně nikomu.

Bohužel, něco se muselo pokazit a já mám teď zpoždění.

Ani nevím, co přesně se stalo, protože jsem vstal tak akorát. Při cestě jsem se nikde nezdržel, a i tak mám zpoždění.

„Jdeš pozdě!" zabručel na mě Shinso, když se konečně vynořím z vody a dostanu se víc na pláž.

„Promiň. Nevím, co mě zdrželo. Asi jsem až moc nervózní." Nijak na to nereagoval a došel víc ke mně. Natáhl ke mně ruce a na něco čekal. To mu mám něco dát? Zmiňoval se o něčem? Začal jsem lehce panikařit. On se začal víc mračit.

„Dej mi svoje ruce! Bez mojí pomoci se na souš nedostaneš a těžko tě usuším do sucha ve vodě."

„A-Aha..." zabrblám ostudně. Tohle byl silný trapas.

Bez řečí mě vytáhl z vody a dostal mě kompletně na souš. Ještě nikdy jsem mimo vodu nebyl. Tělem mi projel elektrizující pocit adrenalinu a nadšení.

Jen jsem asi těžší, než jsem si myslel. Shinso měl co dělat, aby mě sem dostal.

„Dobře, tak začneme."

„POČKEJ."

„Co je?"

„Já...mám strach." Kvíknu tiše, ale i tak mě slyšel. Rukou se zlehka plácl přes čelo a hlasitě si povzdychl.

„To jako vážně? Copak si nepamatuješ, co říkal Shoji? Nebudeš trpět v bolestech."

„Ale i tak říkal že ucítím bolest a já bolesti nedávám."

„Říkal, že to bude nepříjemné."

„Ne! Vím jistě, že říkal, že to trochu bolet bude." Stojím si za svým, ale on vypadal, že ztrácí trpělivost.

„Trochu..." zavrčel na mě. „TROCHU tě to zabolí. Jinak to bude v pohodě."

„Naposledy ti říkám, že já nedokážu snášet bolest." Taky se na něj zamračím, a ještě zkřížím ruce na hrudi.

Málem mi to bylo osudné, protože se Shinso jen tak tak udržel, aby mě tady na místě neseřval anebo nezmlátil.

Obličej si schoval do dlaní a tiše a krádce vykřikl. Nastalo kratší ticho, než se opět ozval, ale s klidnějším tónem hlasu.

„Chceš vidět naší vesnici?"

„Ano." Breptnu tiše.

„A budeš mi věřit, když ti slíbím, že pokud tě to začne hodně bolet, tak ti pomůžu utlumit to?"

„Jak?"

„Magie? Znám jedno kouzlo, které tlumí bolest."

„Takže ho ještě neumíš, když říkáš, že ho jen znáš?" musel jsem to vědět.

„Upřímně, použil jsem ho jen párkrát, ale je jednoduché."

„Proč jen párkrát? To tak často nikdo nepotřeboval pomoct od bolesti?"