Under the Sea (MHA)

17. Trapas

Ahojte, tady Andy 😉

Jak jste si užili první školní den? Ne, nedobírám si vás 😅 Opravdu mě to zajímá 🤗❤️

Naplánovala jsem vydání této kapitolky na 4.9.2023 tak doufám, že se to povedlo 🤣 (dělám to úplně poprvé na tak dlouhou dobu)

Užívejte čtení 🤗❤️

_____________________________________

*Denki pov.

„Nic mi není. Bylo to jen nepříjemné. Nic víc." Promnul si ruce a pak si mě prohlédl. Hned na to se prudce zvedl a otočil se ke mně zády. „M-Málem bych zapomněl... chvíli vydrž." Aniž by se na mě opět podíval, odešel dál ode mě k jednomu stromu. Tam byla položená nějaká brašna a z ní začal cosi vytahovat.

Když se vracel ke mně, pohled měl skloněný na hromádku látek, které křečovitě svíral v rukou.

Jakmile došel až ke mně, podíval se na zem pod sebe a podal mi jednu z těch látek. Vůbec se na mě nepodíval.

„Co to je?"

„Obleč si to. Takhle do vesnice nemůžeš." Zněl jinak.

Věc si od něj vezmu a pořádně se mu podívám do tváře. On jí hned odvrátil ode mě, ale já stihl postřehnout, že je celí rudý.

„Co se ti stalo s obličejem? Nejsi nemocný?"

„NE!" okřikl mě a poodstoupil dál ode mě. „Jen... Jen jsi nahý a takhle lidi ven nechodí."

„Nahý?"

„Když nemáš oblečení, jsi nahý. Chápeš? Teď je z tebe člověk a žádné oblečení nemáš." Zněl opravdu divně, ale radši už to nebudu řešit.

„Jak to mám nasadit?"

„Tak, jako mám já kalhoty." Hned na to ukázal na látku, která mu obepínala jeho nohy. „Jen to tvoje se jmenuje trenky."

„A proč já mám trenky a ty kalhoty?"

„Kalhoty dostaneš potom. I já mám trenky. Ty se oblékají jako první." Zněl nervózně a podrážděně. Takže všech otázek radši nechám a pomalu se posadím.

JÁ MÁM NOHY!!!!

Málem jsem vypískl radostí. Něco mi ale říká, že kdybych to udělal, jen Shinsa zbytečně polekám.

Než si nasadím trenýrky, pořádně si prohlédnu svoje nohy. Chvíli s nimi různě hýbu a osahávám si kůži na nich. Pak si všimnu něčeho zvláštního.

Vidím na sobě něco, co neznám.

„Co to je?"

„Jsi oblečený?"

„Ne ale něco na mě roste."

„Cože?" zněl zmateně, ale i tak se neotáčel.

„Podívej se."

„Ne. Popiš mi to."

„Vypadá to jako malí ocásek. Ale je zepředu, a ne vzadu a..."

„TO NIC NENÍ. OKAMŽITĚ SE OBLEČ SAKRA!" hned mi skočil do řeči a zněl ještě víc podrážděně než předtím. Zřejmě věděl, o čem mluvím, ale asi to nebylo tak vážné. Asi je to normální.

Nějakým zázrakem se mi povedlo obléct ty trenýrky. Ani mi to netrvalo moc dlouho.

„Hotovo."

„No konečně." A s těmi slovy se na mě opět otočil. Už nebyl rudý, ale mračil se. „Tak jo. Vstávej. Musíme jít za ostatníma. Bůh ví, jak dlouho už čekají."