Under the Sea (MHA)

3. Shoto Todoroki

Každý by si mohl říct, že jsem blázen. Žiju si jako princ a při tom nejsem šťastný. Víte... Nikdo neví jak se tu doopravdy mám. Tohle vše je jen maska. A já jí nosit nechci. Fuyumi se aspoň snaží aby vše vypadalo, že je v pohodě, ale ani já s Natsuem jí v tom nechceme pomoct. Ne, že by jsme jí neměli rádi. Je to naše sestra. Jasně, že máme. Ale fotr je jiný případ. Jak já ho nenávidím. A sebe taky.

Kéž by tu byla máma. Začínám na ní zapomínat a to mě frustruje. Nebýt jejích fotografiích všude po domě, asi bych zapomněl i jak vypadá. Takhle jen zapomínám na její povahu a pomalu i na její hlas. To si naštěstí občas připomenu jedním videem, který mám. Ale tohle video mám spíš na jinou upomínku. Je to z doby, kdy můj nejstarší bratr Touya slavil osmé narozeniny.

Na něj si pamatuju hodně. Byl moje opora a celí svět. Jenže, co máma umřela, jeho jiskra zmizela a nahradili jí slzy a hněv. Už to nebyl můj milovaný bratr, který na mě vždy dával pozor. Dokonce se změnil i vzhledově. Jeho tělo bylo denně pokryté samými obvazy a vlasy mu zbělali. A pak zmizel z mého života i on. Nechal vzkaz, ve kterém psal, že odešel a už se nevrátí. Táta po něm dal tajně pátrat a veřejně řekl, že zmizel. On ale utekl a to kvůli němu. Tohle samozřejmě pan dokonalí a jedinečný vůdce nepřizná. Obávám se že ho táta bil, ale nikdy jsem neslyšel násilí v tomhle domě. A Fuyumi, která má odjakživa přehled o tom co se děje doma taky o ničem neví.

Touya zmizel a je to tátova vina. Máma umřela, a to je zase moje vina. Kdybych nebyl hloupí určitě by ještě žila. A možná by ani Touya nezmizel. Takže...je to moje vina. Je moje vina, že je naše rodina tak strašná a v troskách.

Utápím se denně v depresích a smutku. A často i ve vzteku. I tak domov neopouštím, protože se žádnému mořanovi nechci podívat do tváře. Máma byla oblíbená a milovaná. Její smrt zasáhla všechny. Ne jen naší rodinu. Smutek byl ve městě asi pět dní. Dokonce je i upomínkoví den na mámu, kdy v den její smrti mořané přicházejí k její soše a modlí se k ní, ne-li jí nechávají kytici či jiný dárek.

Tohle schovávání mi ale dlouho nevydrží, protože táta zařídil, že po něm převezmu vůdcovství našeho města já. Už to ohlásil všem a já tak nemám na vybranou. Já i sourozenci jsme se s ním kvůli tomu pohádali asi na dva týdny. I Fuyumi s ním nemluvila a to je už co říct. Ta jediná je k němu ještě pořád hodná. Ono totiž k tomu všemu ještě zařídil to, že mi našel snoubenku. Jo, slyšíte dobře. A taky se mě nezeptal.

Po Fuyumi a Natsuovi nic takového nevyžaduje. Bratr mi dokonce jednou řekl, že sestry se ptal na vůdcovství, ale ta ho mile odmítla a on ho s tím rovnou poslal do háje. Oba si mysleli, že ho tenhle nápad s dědictvím opustí a přenechá to někomu jinému, kdo o to bude stát. Takže všechno zlo padlo na mě a oba sourozenci se mi už milionkrát omlouvali a pokoušeli se to pro mě napravit, ale marně. Já se na ně nezlobím. Nemohli vědět, že je táta tak podlí. Budu to muset vytrpět a udělat co se po mě chce. Nemá cenu proti němu něco zkoušet. Jsem v pasti.

Momo Yaoyorozu je moje nastávající. Je strašně hodná, ale táta vidí jen to, že je hodně bohatá. Teda její rodina, ale v podstatě i ona. Chce naše rodiny spojit, protože si myslí, že díky tomu mohou vzniknout silní a mocní potomci. Prostě se z něj stal magor.

S Momo jsem se viděl už hodně krát. Docela si rozumíme. Oba jsme se shodli na tom, že je tenhle dohodnutý sňatek nesmyls, ale ani jeden nic nezmůžeme. Aspoň že si s ní rozumím. Díky tomu mi ta představa o společné budoucnosti tolik nevadí.