Under the Sea (MHA)

18. Rodina?

Ahojte, tady Andy 😉

Nastala změna v původních plánech 😁 Už mám pomocníčka, takže obrázky už nejsou jen moje 🤗 Půjde to rozeznat podle stylu a podpisu. I tak budu novou autorku obrázků označovat, protože proč ne, že? 😂❤️

Takže, ještě jednou moc děkuji @Baku1go za nabídku kreslit mi obrázky k příběhu. Zhostila se toho krásně a moc se jí to povedlo ❤️ Hodně mi tím pomáháš, protože už tak nemám moc čas psát. A kreslit by bylo pro mě momentálně nadlidské 🤣

Tak užívejte novou kapitolu 😉🤗

_________________________________________

*Denki pov.

Nechápu tuhle logiku.

Shinso mě právě nese na svých zádech a už nevypadá, že by byl z mé váhy unavený, jako když mě táhl z vody na souš.

On mi na to řekl, že jako úhoř mám větší váhu, než jako člověk a na zádech se mu mě nese lépe.

Každopádně si užívám vše, co moje oči spatří.

Vítr mi čechral vlasy a všude kolem se nesla úžasná vůně. Shinso říká, že tak voní květiny, které rostou všude kolem. Ta vůně je úžasná. Celkově zjišťuji, že se můj čich zlepšil. Oči mi trochu trpí, kvůli přímému slunci, ale rozhodně je to lepší než předtím.

Když jsme dorazili do vesnice, málem mi spadla čelist až na zem.

Vypadalo to tady tak zvláštně až to byla krása.

Nebylo tu sice nijak moc barev, jako u nás, ale je tu rušněji. Lidé chodí z jedné strany na druhou a buď spěchají anebo se jen prochází a usmívají se na každého, koho potkají.

Vypadá to, že se všichni navzájem znají, protože se zdraví úplně všichni. Nezdraví jen jednu osobu a tou je Shinso.

Z nějakého důvodu se mu buď úplně vyhýbají pohledem anebo se ho jen tiše prohlíží. A takové pohledy skončí i u mě.

Jen malá menšina lidí Shinsa pozdraví slovně anebo na něj kývnou. On jim jejich chování vrací stejně.

„Nekecali jste, když jste mluvili o tom, že vás ostatní moc nemusí."

„To ne."

„Proč to tak je?"

„Z různých důvodů. Ten nejhlavnější, že nás hned odsoudili a nedají nám šanci ukázat, kým skutečně jsme."

„Shinsooooo." Proti nám šla rychle malá bělovlasá holčička s rozzářenou tváří. Očividně je jediná široko daleko, kdo Shinsa vidí upřímně rád.

„Eri, promiň ale teď nemám moc čas."

„Kdo to je?" holčička přesunula pohled z něho na mě a zkoumala mě zaujatým pohledem. Totálně ignorovala Shinsova slova o spěchu. Dost mě to pobavilo.

„Jeden vzdálený příbuzný Tokoyamiho."

„Ahoj." Usměju se na ní a ona mi to hned vrátila.

„A proč ho neseš na zádech?"

„Protože upadl a vyvrkl si kotník. Musíme za Tokoyamim, aby mu pomohl." Už chtěl jít a pokračovat v cestě, ale ta malá se ozvala znova a zkřížila mu cestu.

„Jak se jmenuješ?"

„Denki."

„Já jsem Eri. Ráda tě poznávám."