Under the Sea (MHA)

5. Nečekané střetnutí

*Denki pov.

Nevím jak je to dlouho, ale už na toho cizince koukám bez hnutí a dechu prakticky věčnost. Bylo zajímavé sledovat co dělá. I když je to rybář a jeho práce byla pro mě záhadou. Jediné co vím je že je to nelítostný vrah. I když tak vůbec nevypadal.

Bez myšlenkovitě se moje ruce pohnuli sami a já se opřel o útes o něco blíž jemu. Jenže ty zpropadené řasy na povrchu způsobili, že moje ruce podklouzli a s oběma rukama hlasitě žbluňknu do vody. A sakra.

,,Kdo je tam?" ozve se dvou ploutví cizinec a podíval se mým směrem. Já se rychle schoval víc za útes, ale obávám se, že mě viděl. Co teď? 

,,Kdo jsi? Co tu chceš?" začal na mě mluvit a já se jen modlil, aby mě nechal být, ale když jsem uslyšel, jak je jeho hlas blíž, ztuhla mi krev v žilách. ,,Mě se nemusíš bát." dodal na konec, ale já se nedal a i tak nevykouknu.

Už bylo nějak moc dlouho ticho na můj vkus, takže jsem si usmyslel, že mě vážně nechal být. Popřemýšlel jsem o tom, že se prostě potopím a odplavu pryč, ale ne. Já se opět opřu o útes a trochu se nadzvednu, abych na cizince zase dobře viděl. Výhled mě poslal zpět do vody s výkřikem děsu. Hned po mě následoval jeho křik. Stál hned kousek ode mě. Dělil nás tak metr.

,,Co jsi zač?" vybafl na mě zděšeně a víc si mě prohlédl. Tohle je v prdeli. Musím jednat. Už se ke mě víc naklonil, ale já se ho až tak moc bál, že jsem neuvažoval a udělal to první, co mě napadlo. Postřehl jsem, že se dotýká vody, takže jsem vypustil elektrický šok a on bolestí zkolaboval na pláž.

Chtěl jsem odsud okamžitě vypadnout, ale najednou mě začalo hryzat svědomí. Nepustil jsem té elektřiny nějak moc? Co když jsem ho zabil?  Zase se na něj otočím a prohlédnu si ho. Vypadal neškodně a ne tak, jak mi je představil děda než umřel.

On je popisoval jako obrovské, svalnaté, smradlavé hroudy bez mozkových jedinců, který prahnou po našem mase. Ale tenhle vypadal jako normální kluk mého věku. Byl sice obrovský, ale za to tenký jak špejle. Dokonce i to jak na mě mluvil znělo přátelsky.

NE! Je to dvou ploutvec! A všichni, jako je on, jsou zlí a krutí vrazi... No ne?

Moc jsem tomu nevěřil, čím víc jsem se na něj koukal.

,,Sero? Kde jsi?" z dáli se ozval další hlas. Přestal jsem ho pozorovat a rychle jsem se potopil a odplul dřív, než si mě noví příchozí všimne.

*Kiri pov.

Když jsem se dostal k domu pana Endeavora, nemusel jsem se nijak prokazovat. Stráže u vchodu si mě pamatují a jen mi zamávali s přívětivým úsměvem na pozdrav. Gesto jim oplatím a bez problémů vpluju do domu a dveře za sebou zase zavřu.

Dům pana Endeavora je spíše jako palác. Postupem času svojí vlády svůj dům zvětšoval asi tak, jako se mu zvětšovala rodina. Škoda, že je teď na tak obrovskou plochu tenhle dům už jen pro čtyři členy z rodiny útočištěm.

Ale co jsem se tak od personálu dozvěděl, Pan Todoroki nechává občas někoho z nich v domě přespat v pokojích pro hosty. I mě to bylo ne jednou nabídnuto. Vždycky jsem to odmítl, protože nechci nechávat Kaminario samotného doma. Je na to dost hákliví a taky se bojí. Nedivím se s jeho minulostí.

,,Eijiro, vítej mladíku." ozval se kousek ode mě pan Endeavor a připlaval blíž ke mě. ,,Jsem rád, že jsi se dostavil tak rychle. Tvojí pomoci tady si cením."

,,Dobrý den pane. Já jsem rád, že můžu pomoct. Co potřebujete dnes?"

,,Mám pro tebe dost neobvyklou prosbu. Můj nejmladší syn mi dělá poslední dobou samé naschvály. Neposlouchá a dělá si co chce. Mohl bys na něj dohlédnout?"

,,To je vše? Říkal jste, že toho máte až nad hlavu a nestíháte."

,,Taky že jo. Dneska musím přichystat večírek, ale nemám čas věčně plavat za synem a dohlédnout na to, aby udělal své povinnosti. Sám toho mám nad hlavu. Sice bych mohl poprosit jeho sourozence, ale buď mě taky neposlechnou a nebo toho mají taky dost."

,,Chápu, ale nevím jak mám na něj dohlédnout, když jeho povinnosti neznám."

,,Na to jsem myslel. Tady máš seznam věcí, které musí dneska udělat. Jakož to následník vlády se musí naučit zodpovědnosti." na to mi podal papír a pak odplul pryč.

Někdy na mě pan Endeavor působí jako milí chlap. Jenže zároveň vypadá jako neskutečný ignorant co myslí jen na sebe. Zas tak dobře ho neznám abych mohl soudit, takže si nevyberu ani jednu možnost.

Papír prolítnu očima a pak ho opět složím a pevně uchopím v pěst. Nejmladší Todoroki toho má fakt hodně. Tak trochu se mu nedivím, že se mu to nechce dělat. Bohužel musí a i já jsem teď do toho zapojený.

Vypluji směr jeho pokoj ale v polovině cesty se zarazím. Ještě nikdy jsem s ním nemluvil. Co mu mám říct? Hlavně, jak mám začít? Nemůžu mu vlítnout do pokoje a začít mu rozkazovat co má dělat.

V tenhle moment mě napadla jen jediná možnost. Svůj směr pootočím k jinému, mě známějšímu pokoji. Zlehka zaklepu na dveře a vyčkávám než se ozve ten známi milí hlas Fuyumi, který mě zve dál.

,,Eijiro? Co ty tady?" usmála se na mě přívětivě a připlavala mě obejmout. To jí oplatím a nesměle se na ní usměju.

,,Potřebuji tvojí pomoc."

,,Copak se děje?"

,,Tvůj otec mi dal na starosti abych dohlédl na tvého nejmladšího bratra, ale problém je v tom, že jsem s ním nikdy nemluvil."

,,Na co přesně musíš dohlédnout?" její výraz se změnil na podezíraví. Podám jí seznam, který jsem dostal a ona si ho okamžitě přečetla. Pak si hlasitě povzdychla, zavrtěla hlavou a protočila očima. ,,Chudák Shoto..."

,,Co se děje?"

,,Ale nic." máchne nad tím rukou a opět se vřele usměje. ,,Plav za mnou. Představím vás, ať to není tak trapné."

,,Díky Fuyumi. Jsi nejlepší." s ní jedinou se normálně oslovujeme jmény. Před ostatníma se to snažím krotit. Ona ale ne. Předevšemi mí říká jménem. Mě to nevadí, ale už jen kvůli věku a našemu postavení jí před ostatním oslovuji slečna Todoroki.

Jak mě poprosila jsem jí následoval až k pokoji jejího nejmladšího bratra. Zlehka zaklepala na dveře a pak bez pozvání je i otevřela.