Milovaný nepřítel

2. kapitola

Christopher

„Tak co, jak dopadl pátek?" zeptal se mě Will, když jsme si oba sedli za stůl. Neděle byla ve znamení rodinného oběda u našich. Zbytek rodiny byl různě po domě, takže jsme momentálně byli o samotě, ale dával jsem tomu na nejvýš pár minut.

Zamračil jsem se na něj. Vzpomínka na páteční večer, mě asi bude strašit navždy.

„A sakra, co si provedl?!" vyjel na mě.

„Proč předpokládáš, že já jsem něco provedl?!" obořil jsem se na něj.

Významně na mě pohlédl.

„A jak taky jinak, ta holka byla kost, viděl jsem, jak se na ní díváš a jak ona na tebe, tak co se kruci stalo?" vyzvídal a propaloval ho pohledem.

„Nechci o tom mluvit, jasné?" a nalil jsem si vodu, která už byla na stole připravená v karafě.

„Ušmikla ti snad koule nebo co?" dobíral si mě.

Najednou do místnosti přišel náš nejstarší bratr Jameson. Byli jsme od sebe každý pět let. Jemu bylo 35 let, mně třicet a Willovi pětadvacet. Rodiče tvrdili, že nás chtěli mít původně blízko u sebe, ale každý jsme měli takovou osobnost, že nejnižší rozestup, aby se z toho naše matka nezbláznila, byl pět let. Úplně jsem jí rozuměl. Všichni jsme byli impulzivní, tvrdohlaví a v dospívání to s námi neměla ani trochu lehké. Jameson, poté co se jim před čtyřmi lety, s jeho manželkou Claire narodila dcera Jules, se zklidnil. Nyní to byl pravý táta od rodiny, nedal by na ně dopustit. Priorita pro něj byli jen oni, firmu odsunul až na druhou kolej a já se mu vlastně ani trochu nedivím. Před několika roky jsem se taky takto viděl. Chtěl jsem to, co má on. Ale to už je dávno.

Jediná jistota je moje práce.

To je to, co mi stačí. Nepotřebuji ve svém životě někoho, kdo by do něj vnášel jen samé drama. Navíc jediný, komu mohu věřit jsem pouze já. A pak tu máme Willa, lehkovážný, ztřeštěný idiot, díky kterému jsem se v pátek vydal s ním do toho zpropadeného klubu. Alespoň jsem pro příště poučen, s Willem raději nic.

Ale i přesto všechno jsem měl svoji rodinu rád.

„Kdo komu ušmikl koule?" vyzvídal Jameson.

Odfrkl jsem si. Paráda, to je přesně to, co nepotřebuji, rozebírat to s nimi.

„Jak jinak Chris to zase posral," vysvětloval mu Will.

„Už by ses měl přes Tiffany přenést," notoval si Jameson s Willem.

To poslední, co s nimi chci probírat.

„Jděte oba do háje," odsekl jsem jim.

„Tak co si provedl? Už to ze sebe dostaneš nebo co? Ta holka i její sestra byli moc fajn, Elis mi potom v autě říkala, že je ráda, že vytáhla svojí sestru do města, že už rok nikde nebyla," řekl.

Najednou se mi sevřela hruď a cítil jsem výčitky. Pořád jsem nechápal, co jsem ten večer tak podělal... teď už mi to dávalo alespoň trochu smysl. Urazil jsem jí.

„No řekněme, že jsem řekl něco..." dostal jsem ze sebe.

Will se pleskl do čela a kroutil při tom dramaticky hlavou.

„Hlavně mi neříkej, že si jí srovnával s tou proradnou nevěrnou ženskou," nadával.

„Nikoho jsem nesrovnával pitomče!" vyjel jsem na něj. Jo, přesně to jsem asi tak trochu udělal a byl jsem na sebe najednou nasraný.