Milovaný nepřítel

Epilog

O rok později

Nicole

Spokojeně jsem se usmívala, když jsem viděla Chrise, jak chová v náručí našeho syna. Pojmenovali jsme ho Lucas Christopher Jones, kombinace jmen mužů, kteří pro mě mnoho znamenali. Když jsem navrhla, že by se mohl jmenovat Lucas po mém otci, Chris nadšeně souhlasil.

Když se Chrisovi rodiče dozvěděli, že jsem těhotná, mohli se zbláznit radostí. Jak jsem předpokládala, když se to dozvěděl strýc, jeho první otázka byla a kdy bude svatba. Přivést dítě do vztahu bez manželství pro něj bylo nepředstavitelné, ale Chris si ho vzal stranou a uklidnil ho. Vůbec jsem nevěděla, o čem si povídali, ale byla jsem ráda, že to zabralo. 

Lucasovi dneska bylo pět měsíců, takže už to bylo rozkoukané miminko, co se snažilo pozorovat a objevovat svět.

Byl tak strašně podobný Chrisovi, měl jeho oči i barvu vlasů. Byl jeho dokonalá kopie.

Přišla jsem až k nim na terasu a sedla si vedle nich. Až teď jsem si všimla, že Luke mu usnul v náručí.

Podepřela jsem si hlavu o opěrku a usmála jsem se na ten nádherný pohled přede mnou. Tohle se mi nikdy neomrzí.

Rufus ležel na trávě kousek od nás. Hrál si teď na velkého ochránce a všude, kde byl Lucas, byl i on.

Tohle byla moje rodina.

„Už jsem ti říkala, jak ti to s dětmi sluší. Vypadáš ještě víc sexy, než kdy dříve," zašeptala jsem, abych malého nevzbudila.

„Tak to bychom si měli pořídit ještě nějaké děti," a laškovně na mě mrkl.

„Tak na to můžeš zapomenout, neříkal si kdysi, že žádné nechceš? A pak je tu další věc, Marcuse by odvezli, kdyby se jeho další vnouče narodilo do nemanželského vztahu, naposledy si ho ukecal, ani vlastně nevím jak, tak to nebudeme pokoušet," usmála jsem se. Ale jeho slova mě zahřála u srdce. Těšilo mě, že jsem to byla já, kdo mu ukázal, jak život dokáže být krásný a co může všechno nabídnout. Po jeho nepodařeném vztahu se všemu uzavřel a byla jsem to já, díky komu znovu otevřel své srdce a byla jsem za to neskutečně vděčná.

Když se Marcus před několika dny dozvěděl, že Elis je také těhotná, v první chvíli skákal radostí, pak se ale křižoval, co je to za dnešní dobu dělat si děti, když rodiče toho nebožátka nejsou svoji před bohem, jeho slova, ne má. Obě jsme se s Elis smály jako pominuté. Willovi už to tak směšné nepřipadalo, když mu Marcus řekl, že jestli si jeho dceru nevezme, než se dítě narodí, střelí ho do nohy.

„Co jsi mu vůbec tehdy řekl, že nám dal pokoj?" chtěla jsem vědět.

„Řekl jsem, že si tě vezmu, hned jak to bude možné," odpověděl mi okamžitě a koukal se mi do očí.

Polkla jsem.

Aha, to jsem nečekala. Myslela jsem, že mu vysvětloval dnešní dobu a důvody, proč je to přežitek,... co já vím. Cokoliv, ale tohle ne. Nikdy jsme se o manželství spolu nebavili. Nepotřebovali jsme to mít na papíru, věděli jsme, jak se cítíme v přítomnosti toho druhého. Ale i přesto někde v koutu duše jsem si to jednou přála.

„A co na to řekl on?" vyzvídala jsem.

„Byl spokojený jako želva samozřejmě," odpověděl mi a uculoval se u toho.