Milovaný nepřítel

10. kapitola

Nicole

Zaparkovali jsme před obrovským moderním domem. Dvě stěny byly skoro celé prosklené. Jak typické. Už jsem viděla pár vil, ale i tak mi padla čelist dolu. Byl to krásný dům o tom nemohla být řeč.

Vystoupil hned po mně a rovnou se vydal ke dveřím, šla jsem poslušně za ním.

Že by mi třeba otevřel, jsem si mohla nechat zdát.

Sotva jsme vešli dovnitř, přiřítil se k nám velký pes s průzračně modrýma očima. To je jasné, že musel mít psa, který má stejně modré oči. Řekla bych, že pes přede mnou vypadal jako husky, ale čistokrevný nebyl.

Mé myšlenky mi potvrdil hned vzápětí.

Pes skákal po svém pánovi a vrtěl při tom šťastně ocasem. Chris se sklonil, aby ho pořádně podrbal.

„Tohle je Rufus, podle všeho ho někdo jako štěně vyhodil, dle veterináře se jedná o míšence huskyho," osvětlil mi a v ten moment si pes všiml, že má v domě hosta.

Rozeběhl se ke mně a skočil na mě. Rychle jsem dala jednu nohu vzad, abych udržela rovnováhu.

„Rufusi!" okřikl ho Chris.

Byl opravdu těžký, byla jsem si jistá, že o tolik méně, než já, zase nevážil.

Chris ho ještě jednou zavolal, ale ten svého pána neposlouchal a dál věnoval plnou pozornost mně. Podrbala jsem ho za ušima a neubránila jsem se úsměvu.

Byl to krásný pes.

Christopher ho ze mě po chvíli stáhl za obojek, který měl Rufus na krku.

„Nic ti neudělá, jen se občas pořád chová jako štěně," snažil se mě uklidnit, ale ani to dělat nemusel. Vždy jsem si přála psa, ale teta byla alergická, tak to nikdy nepřipadalo v úvahu.

„Nebojím se ho," usmála jsem se a znovu se natáhla, abych ho pohladila po čenichu.

Když to vypadalo, že psa už přešel prvotní entuziasmus, Chris ho pustil a pokynul mi abych šla dál. Rufus se nám pořád motal kolem nohou a byl spokojený, že už má konečně doma pána nebo, že už není doma sám.

Odkašlal si.

„Takže... tohle je první patro, kde se nachází ta denní část, jako je kuchyně, obývák, pracovna...," vedl mě na konec obrovské vstupní haly a za rohem se před námi objevil další velký prostor, kde byla kuchyně spojená s obývacím pokojem. Vše bylo vzdušné a moderní, laděno do mírných tónů. Když jsem viděla tu kuchyni, srdce mi zaplesalo a dle toho, jak byla čistá, mi bylo jasné, že v ní moc nevaří. Byla do elka a ještě tam byl ostrůvek, za kterým byly čtyři barové židle. Mezi kuchyní a sedačkou byl jídelní stůl pro deset lidí. Celá jedna stěna byla od stropu až po zem skleněná a nacházely se tam dveře, které vedly na terasu a perfektně udržovanou zahradu s bazénem.

Vyšli jsme po schodech se skleněným zábradlím do patra.

Snažila jsem se tvářit a chovat normálně, ale byla jsem skutečně ohromena.

„Zde je odpočinková část," pokračoval dál v prohlídce domu.

„Na levé straně jsou pokoje, které mi teď k ničemu neslouží. Na konci chodby je ložnice," došli jsme až tam.

Prohlížela jsem si celou místnost, opět byla moderní a postel byla doslova obří, byla jsem si jistá, že by se tam vyspali klidně čtyři lidé. Sevřelo se mi podivně nitro, když jsem si uvědomila, že mi ukazuje své soukromí a mezi těma bílýma peřinama spí. Jedna strana byla opět ze skla a na protější straně byly dvoje dveře, jedny do šatny a druhé do koupelny.