Milovaný nepřítel

8. kapitola

Nicole

Pořád jsem si opakovala v hlavě Elis slova: hlavně buď v klidu, ukaž mu, že jste si rovní... A tak jsem šla s hlavou vztyčenou.

Vzala jsem si na sebe přijatelně dlouhé, lehce žluté šaty a k nim bronzové páskové boty na podpatku. Vlasy jsem si spletla do volného copu, a i když jsem vlasy měla spletené, sahaly mi až pod lopatky.

Když jsem vyšla ze dveří, všimla jsem si, že jeho černé auto už čeká u krajnice.

 Vydala jsem se k němu.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela si dveře u spolujezdce.

„Ahoj," pozdravila jsem ho.

Rychlým pohledem si mě prohlédl a já jsem udělala to samé. Měl na sobě tmavě šedý oblek a bílou košili, kterou měl ležérně rozepnutou u krku, takže to nevypadalo tak formálně.

„Ahoj," pozdravil mě nazpět.

Bez dalších slov jsme se vydali na cestu.

„Asi bychom si měli vyjasnit pár základních věcí, než dorazíme," odkašlal si.

Překvapeně jsem k němu vzhlédla.

„A to jsou?" nadzvedla jsem obočí a čekala na jeho další slova.

„Vím, že jsou... jisté oblasti,... ve kterých se neshodneme. Byl bych ale rád, aby ses se mnou dnes nehádala a nechala si své kousavé poznámky na zítra," významně na mě pohlédl.

Zamračila jsem se. Tak já jsem tady ta potížistka? To snad nemyslel vážně?

„Promiň? Cože? Takže já jsem ta, která se chová hrubě? To jako vážně? Nebyla jsem to já, kdo si začal s blbými kecy," propalovala jsem ho pohledem.

Napnul čelist. Moc dobře věděl, že mluvím o našem prvním setkání. O tom v klubu, kdy se ke mně choval mile a pak jako k nějaké,... raději to nechci ani v hlavě vyslovit, protože bych se určitě naštvala ještě více, než jsem teď byla.

Otočila jsem svůj pohled, abych na něj nemusela koukat.

Nastalo trapné ticho.

Ale já to vítala, ticho je vlastně fajn, proč to měnit... a tak jsem tam dále seděla jako socha a ani se nehnula.

Zprudka vydechl a pak se hluboce nadechl.

„Ehm,... hele, jestli jsem tě tehdy urazil, tak se omlouvám. Netušil jsem, že si až taková citlivka. Neuvědomuji si, že bych řekl něco tak strašného, normálně jsme se bavili, než sis rozhodla hrát na nedostupnou," řekl po několika minutovém mlčení.

Už jsem se lekla, že se normálně omluví, ale svojí poslední větou opět zase všechno podělal. To je prostě celý on

„Víš, co? Lituju, že jsem si tě tehdy vůbec všimla," zasyčela jsem.

„Co máš pořád za problém? Právě jsem se ti omluvil," odpověděl mi podrážděně.

Hlasitě jsem si odfrkla.

„Tohle má být omluva? Kdybych neznala tvé rodiče, tak bych si myslela, že si vyrůstal v jeskyni s vlky," zabručela jsem na něj.

„Uvědomuješ si, že omluvit se a urazit někoho v jedné větě, není zrovna společensky vhodné a celou omluvu tím dehonestuješ?" pokračovala jsem dále. Otočila jsem se na něj, abych viděla jeho výraz.